Porazit se je ale nepodařilo a válka s ním stále trvá, je už delší než válka ve Vietnamu. V posledních letech jeho aktivita vzrůstá, působí na většině území Afghánistánu.

U zrodu Tálibánu stálo na počátku devadesátých let málo známé studentské hnutí v Kandaháru, ve kterém kromě paštunských studentů působili i jejich učitelé z náboženských škol.  Právě tuto skupinu začal podporovat Pákistán, aby neztratil vliv v Afghánistánu.

FOTO: Ondřej Lazar Krynek, Novinky

Po stažení sovětských vojsk v roce 1988 se Afghánistán propadl do chaosu. Mudžáhidové (islámští bojovníci v džijádu, tedy svaté válce) se nejprve obrátili proti komunistické Nadžíbuláhově vládě. Když ji v roce 1992 svrhli, pustily se jednotlivé skupiny do krvavých vzájemných bojů.

Pákistánská tajná služba ISI, která po celá osmdesátá léta podporovala mudžáhidy, nechtěla v zemi ztratit vliv a vsadila na Tálibán, protože Paštuni jsou v Afghánistánu nejpočetnější a značné množství jich žije i v kmeny ovládaných oblastech pákistánské Severozápadní hraniční provincie.

Bojovníci Tálibánu

FOTO: fotobanka Profimedia

V čele Tálibánu stál od jeho vzniku  mulla Umar, bývalý velitel jedné ze skupiny mudžáhidů. V bojích proti Sovětům také přišel o oko. Umar měl podle legendy vidění. Zjevila se mu žena, která mu řekla, že musí nastolit v Afghánistánu pořádek. Na počátku roku 1994 proto vedl skupinu tří desítek studentů ze své madrásy (náboženská škola). Byli ozbrojeni šestnácti puškami a šli osvobodit dvě dívky unesené jednou z brutálních skupin válečníků.

Tálibán rychle ovládl Afghánistán

Umarovi se podařilo rychle získat značný počet bojovníků z řad studentů náboženských škol v Afghánistánu i Pákistánu i z řad afghánských uprchlíků. Rychle se mu podařilo ovládnout značnou část země, protože se ji snažil sjednotit na základě islámu a paštunského nacionalismu. Podporoval jej i jeden z vůdců mudžahidovských válečných skupin Paštun Gulbuddín Hekmatjár, který mu poskytl zbraně. Hekmatjár v roce 1994 ztratil post premiéra.

Gulbuddín Hekmatjár

FOTO: fotobanka Profimedia

V listopadu 1994 se Umarovi podařilo dobýt Kandahár na jihu země. Ztratil přitom jen pár desítek mužů. V dalším roce ovládal většinu jihu země včetně provincie Herát  Civilisté jej vítali, neboť vytlačoval soupeřící bojovníky, kteří spolu vedli kruté války a současně bez skrupulí zabíjeli a znásilňovali civilisty, a zaváděl právo šaría.

Abdul Rašíd Dostúm (vlevo) a současný prezident Hámid Karzáí

FOTO: fotobanka Profimedia

V roce 1995 zahájil Tálibán postup na sever, Kábul se mu však v březnu dobýt nepodařilo, jednotky Ahmada Masúda byly nad jeho síly. O rok později však už uspěl. V roce 1996  získal Tálibán velkou podporu ze zahraničí a posílilo ho také to, že se do Afghánistánu přesunul Usáma bin Ládin. Afghánská vláda opustila Kábul 26. září 1996. O rok později přejmenoval Umar zemi na Islámský emirát Afghánistán, který však neovládal celou zemi, sever byl pod kontrolou Severní aliance tvořené především Dostúmovými Uzbeky a Masúdovými Tádžiky. Premiérem byl opět Hekmatjár, proti němuž se také bývalí spojenci z Tálibánu obrátili.

 Bojovníci Tálibánu

FOTO: archiv

V zemi byla uplatněna nejtvrdší verze islámského práva šaría. A to včetně poprav, kamenování, utínání končetin a bičování.  Zakázána byla televize, film i hudba, sportovní utkání, vepřové maso, šachy, počítače i alkohol. Ženy musely chodit zcela zahalené, bez doprovodu nesměly na ulici a měly zakázáno pracovat. Bylo též zakázáno zpodobňovat lidi i zvířata a řada historických památek včetně dvou obřích soch Buddhů byly zničeny. Současně ale režim zakročil proti pěstování opia, jehož produkce výrazně klesla.

Vláda Tálibánu byla svržena při invazi Spojených států a dalších zemí NATO na konci roku 2001. Po útocích z 11. září 2001 Tálibán Usámu bin Ládnina nevydal do Spojených států, které o to žádaly, i když je otázkou, zda by to bylo v moci Tálibánu. Ten nebyl rozhodně v moci al-Káidy. Hlasování šúry (nejvyšší rada nebo poradní orgán) proti vydání bylo velmi těsné.

 Vybombardovaný Kandahár

FOTO: fotobanka Profimedia

USA 7. října 2001 zahájily operaci Trvalá svoboda. Po leteckých útocích, při nichž byl zabit i Umarův desetiletý syn, byla 19. října zahájena pozemní ofenzíva. Severní aliance za podpory Britů a Američanů mohla 13. listopadu 2001 dobýt Kábul.

Většina vyšších velitelů Tálibánu utekla do kmenových oblastí sousedního Pákistánu, zejména do obou Vazíristánů, kde našli bezpečné útočiště i příslušníci al-Káidy. Tálibán přišel o moc, jeho struktura byla rozprášena, ovšem během následujících let se zkonsolidoval, protože se Spojené státy zaměřily na Irák a obnova Afghánistánu vázla, neboť vláda byla zkorumpovaná a svou moc nebyla schopna prosadit ve vzdálenějších obtížně dostupných oblastech.

Od poloviny první dekády nového tisíciletí vliv Tálibánu v Afghánistánu neustále roste a Tálibán byl s každým rokem silnější a silnější. Přibývalo atentátů, únosů i útoků a stále větší území se dostalo pod kontrolu fundamentalistického hnutí .

Tálibán posiluje

Už v roce 2006 se Tálibánu v  provincii Hílmand podařilo ovládnout dva okresy a od té doby tam své pozice hnutí upevňovalo navzdory ofenzívám koalice, které jej vytlačily jen načas. Od roku 2007 už bylo hnutí dokonce schopné útočit i v Kábulu včetně pokusu o atentát na prezidenta. Na čas Tálibán také ovládl okolí Kandaháru a v roce 2010 musela koalice nasadit 15 000 mužů, aby vytlačila Tálibán z města Mardžáh v provincii Hílmand, což trvalo tři týdny.

Podobné akce většinou neměly dlouhodobý úspěch, protože většinu Tálibů se nepodařilo dopadnout. Část jich utekla a zbytek si navlékl civilní šaty. Afghánská policie a armáda navíc nebyla schopna dobyté oblasti zabezpečit a spravovat, takže se Tálibán záhy vrátil.

 Tálibové

FOTO: fotobanka Profimedia

Podle Mezinárodní rady pro bezpečnost a rozvoj (ICOS) se stále rozšiřovalo území, na kterém v Afghánistánu působí radikální hnutí Tálibán. Jestliže na konci roku 2008 byl trvale přítomen na 72 procentech rozlohy země, v září dalšího roku tatáž organizace varovala, že Tálibán a jeho spojenci již působí na 97 procentech území Afghánistánu, včetně toho, které do té doby patřilo k poklidným, protože si hnutí našlo spojence, především v Hekmatjárovi a jeho organizaci Hezbe islámí. (Islámská strana)

Boje eskalují, vojáků i oběti přibývá

Počet útoků v první půlce let 2006 až 2008 kontinuálně rostl, v roce 2007 jich bylo o 25 procent více než v předchozím roce, v roce 2008 ve srovnání s rokem 2007 vrostl jejich počet o 59 procent. Jen v květnu 2008 jich bylo podniknuto 1400.

Přibývalo i obětí z řad civilistů. V roce 2006 si boje podle odhadů nevládních organizací vyžádaly 4000 civilních obětí. O rok později jich bylo již 6700.

Oficiální čísla OSN jsou nižší, i ta ale rostou, jestliže v roce 2008 padlo 2118 civilistů , v roce 2009 už 2412. Dvě třetiny obětí mají na svědomí radikálové z Tálibánu, 596 osob pak zabily vládní jednotky a jejich spojenci. Toto číslo zahrnuje 359 obětí amerických náletů. Právě oběti ze strany spojenců představovaly velkou komplikaci. Afghánci postupně ztráceli víru v koalici, protože válka nekončila.

A pokud si i akce koalice vyžádaly oběti, nebyla vnímána kladně a Tálibánu se snadno dařilo místní obyvatele získávat na svou stranu, neboť viděli, že koalice de facto nevládne, koaliční vojáky vnímali jako vetřelce a cizí žoldnéře, kteří ani nevyznávají islám. Tálibové navíc argumentovali, že cílem koalice je válka proti muslimům.

Americký F-15E vypaluje na Afghánistánem fléry

FOTO: fotobanka Profimedia

Ještě výrazněji vzrostl počet vojenských obětí na koaliční straně. V roce 2009 zahynulo v Afghánistánu 520 koaličních vojáků, zatímco v předchozím roce 295. V únoru 2010 již počet všech Američanů zabitých v Afghánistánu překročil tisíc. Po Američanech eviduje nejvíce mrtvých ve vlastních řadách britská armáda, kde počet obětí překročil magickou hranici 264 vojáků padlých ve válce o Falklandy. Kanaďanů do února 2010 padlo Afghánistánu 140. Od roku 2008 postupně počet padlých v Afghánistánu převyšoval počet mrtvých z Iráku.

Vysílání posil

Vzhledem k eskalaci bojů se postupně výrazně zvyšoval i počet zahraničních vojáků nasazených v Afghánistánu. Jestliže v roce 2006 působilo v Afghánistánu 30 000 vojáků. V roce 2007 už působilo jen v silách ISAF 33 000, celkem ale přes 40 000, protože část amerických vojáků, snažících se dopadnout teroristy z al-Káidy, působila mimo síly ISAF. V půlce roku 2008 už bylo v Afghánistánu nasazeno 52 700 vojáků ze 40 zemí.

Mulla Umar (uprostřed)

FOTO: ČTK

K dalšímu posílení došlo po nástupu Baracka Obamy do funkce amerického prezidenta. Ještě týž rok se počet amerických vojáků zvýšil o 17 000.  Před jejich příchodem bylo v zemi 70 000 zahraničních vojáků, z toho 38 000 amerických. Na konci roku 2009 bylo rozhodnuto vyslat do Afghánistánu dalších 40 000 vojáků, 30 000 amerických a deset tisíc z ostatních zemí NATO.-

Češi v Afghánistánu

V mezinárodních silách ISAF působí i čeští vojáci. Další působili v misi Trvalá svoboda. Celkem se jich vystřídaly v zemi stovky. Hlavní pozornost se od března 2008 soustředila na Provinční rekonstrukční tým v Lógaru, kde v působí už pátý kontingent. V každém bylo dvě stě až tři sta vojáků. Čeští vojáci také chránili Nizozemce v Uruzgánu a vojenští policisté působili v Hílmandu. V Afghánistánu jsou od podzimu 2009 nasazeny i tři české transportní vrtulníky Mi-171v rámci stodesetičlenného kontingentu 1. Heli Unit ISAF. Češi také cvičí afghánské piloty vrtulníků a pomáhají střežit kábulské letiště.

 Vojáci na místě atentátu Tálibánu na jihu země

FOTO: archiv

V Afghánistánu padli tři čeští vojáci, dva v roce 2008 a jeden v roce 2007. Několik dalších vojáků bylo zraněno.

Tálibán jedná

Ve chvíli, kdy Tálibán dost posílil, nesázel už jen na vojenské akce, ale stal se také reálnou politickou silou, která na obsazených územích ustavila vlastní správu. Tálibán se nejen spojoval s dalšími vzbouřeneckými skupinami, ale nebránil se ani jednání se svým protivníkem. V zahraničí se snažil při hledání podpory ukazovat svou přívětivější tvář, byl však ochoten jednat i s protivníky z koalice, nejčastěji s Brity, ale také s Italy. Většinou se snažil dohodnout nějakou formu vzájemného neútočení, ale také možnost se před koaliční ofenzivou stáhnout výměnou za volný odchod.

Afghánský voják sledovaný americkými vykopává dveře od domu v ulicích města Mardžáh.

FOTO: Goran Tomasevic, Reuters

Zpočátku kábulská vláda jednání kritizovala, po roce 2008 však i afghánský prezident Hámid Karzáí jednal s umírněnými zástupci Tálibánu, neboť si začal uvědomovat, že hnutí je příliš silné a dohoda je lepší než vleklý boj nepřinášející definitivní vítězství.

V roce 2009 vysocí představitelé Tálibánu měli několik kanálů pro jednání. Jeden představoval vyslanec OSN pro Afghánistán Kei Eide, který jednal s vysokými představiteli a snažil se ovlivnit i radu hnutí, tzv. kvétskou šúru. Další lidé jednali po celý rok s Karzáím, se kterým separátně jednal i Hekmatjár. Jeden bývalý člen jeho strany Hezbe islámí se v roce 2010 dostal dokonce do vlády.

Tálibán změnil postup a jeho nová generace odchovaná v madrásách v Pákistánu na kmenových územích už byla méně nesmiřitelná a radikální a uvědomovala si, že ani jedna strana nemá tak velkou moc, aby mohla vyhrát čistě vojensky.

Financování Tálibánu

I když se většinou zmiňuje, že Tálibán má peníze především z pěstování opia (odhaduje se, že asi 70 a 130 miliónů dolarů ročně), ve skutečnosti má hnutí velmi propracovaný systém získávání peněz z řady zdrojů. Podle statistik OSN na své operace potřebuje zhruba 800 miliónů dolarů ročně. Množství opia vyprodukované v Afghánistánu přitom o padesát procent převyšuje celosvětovou spotřebu.

Další peníze získává nejen z únosů, nemalé částky dostává od dárců z oblasti Perského zálivu i z promyšleného systému daní. Daně se platí z pěstování, zpracování a posílání konopí a máku, ale i z pěstování a prodeje dalších rostlin, jako jsou obilniny, uvedly americké a afghánské úřady.

Vycvičit a vybavit bojovníky Tálibánu navíc není nijak nákladné, používají většinou jen ruční zbraně, hlavně samopaly, raketové granátomety a minomety. Dále pak využívají nastražených náloží. Nemají ani protiletadlové zbraně jako v dobách boje proti Sovětům, natož těžší zbraně. Jejich vojáci však jsou mobilní a levní, měsíčně přijdou na 200 až 500 dolarů plus úplatky pro afghánské úředníky.