Masarykova univerzita Filozofická fakulta Katedra religionistiky MARTINA KODÝDKOVÁ Česká provincie Congregatio Jesu a její proměny ve 20. století se zaměřením na její působení ve Štěkni Bakalářská práce Vedoucí práce: PhDr. Iva Doležalová Brno 2005 Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. 2 Zde bych chtěla poděkovat vedoucí práce, PhDr. Ivě Doležalové za její cenné rady a kritické připomínky. Děkuji i všem pamětníkům, kteří byli ochotní vyprávět mi své vzpomínky a věnovali mi tak svůj čas. Děkuji i všem, kteří mi zapůjčili své pohledy, fotografie, čijiné obrazové materiály, čehož si velice vážím, protože chápu, jakou pro ně mají hodnotu. 3 OBSAH Ú V O D 7 1. P Ř E D S T A V E N Í C O N G R E G A T I O J E S U 9 1.1. Z A S V Ě C E N Ý Ž I V O T 9 1.2. Z A K L A D A T E L K A K O N G R E G A C E M A R Y W A R D 9 1.3. S N A H A O U Z N Á N Í S T A N O V K O N G R E G A C E 11 1.4. O B E C N Ě O K O N G R E G A C I 12 1.5. P Ř Í C H O D D O Č E C H 13 2. P Ů S O B E N Í C O N G R E G A T I O J E S U V E Š T Ě K N I 15 2 . 1 . P R V N Í R E P U B L I K A ( 1 9 1 8 - 1 9 3 8 ) 15 2 . 1 . 1 . P r o d e j jejich d o m u v J o s e f s k é u l i c i 15 2 . 1 . 2 . Z m ě n a m a j i t e l e š t ě k e ň s k é h o z á m k u 16 2 . 1 . 3 . Z ř í z e n í v z d ě l á v a c í h o ú s t a v u A n g l i c k ý c h p a n e n v e Š t ě k n i 17 2 . 1 . 4 . V z á j e m n é o v l i v n ě n í 18 2 . 2 . P R O T E K T O R Á T Č E C H Y A M O R A V A ( 1 9 3 9 - 1 9 4 5 ) 23 2 . 2 . 1 . S i t u a c e z a P r o t e k t o r á t u Č e c h y a M o r a v a 23 2 . 2 . 2 . T á b o r y n ě m e c k ý c h d ě t í 24 2 . 2 . 3 . P o b y t n ě m e c k é o r g a n i z a c e v e š t ě k e ň s k é m z á m k u 2 5 2 . 2 . 4 . P o r o v n á n í ž i v o t a n ě m e c k é o r g a n i z a c e s o b y v a t e l i Š t ě k n ě 26 2 . 2 . 5 . S i t u a c e ř e h o l n i c v jejich k o n f i s k o v a n é m z á m k u . . . . 27 2 . 2 . 6 . K o n e c 2. s v ě t o v é v á l k y 28 2 . 3 . P O V Á L E Č N É O B D O B Í ( 1 9 4 5 - 1 9 4 8 ) 29 2 . 3 . 1 . O d s u n n ě m e c k é h o o b y v a t e l s t v a 29 2 . 3 . 2 . Institut B l a h o s l a v e n é P a n n y M a r i e v p o v á l e č n ý c h l é t e c h 3 0 2 . 3 . 3 . D r u h á p o z e m k o v á r e f o r m a 31 2 . 4 . Z A Č Á T E K K O M U N I S M U ( O B D O B Í P O Ú N O R U 1 9 4 8 ) 31 2 . 4 . 1 . V z t a h s t á t u a c í r k v e ( 1 9 4 8 - 1 9 5 0 ) 31 4 2 . 4 . 1 . 1 . T ř e t í p o z e m k o v á r e f o r m a 32 2 . 4 . 1 . 2 . Z á k o n o j e d n o t n é š k o l e 3 3 2 . 4 . 2 . Z ř í z e n í „ D o m o v a pro p ř e s t á r l é u s e s t e r B. M . V . " . 34 2 . 5 . P A D E S Á T Á L É T A 36 2 . 5 . 1 . P l á n n a l i k v i d a c i ř e h o l n í c h ř á d ů a k o n g r e g a c í 3 6 2 . 5 . 2 . P r o c e s s d e s e t i p ř e d s t a v i t e l i m u ž s k ý c h ř e h o l í 3 6 2 . 5 . 3 . A k c e K 38 2 . 5 . 4 . A k c e „ V y k l i z e n í ž e n s k ý c h k l á š t e r ů " 3 8 2 . 5 . 4 . 1 . P r v n í f á z e c e n t r a l i z a c e 3 9 2 . 5 . 4 . 2 . D a l š í e t a p a c e n t r a l i z a c e 40 2 . 5 . 4 . 3 . N á s l e d n ý p o s t u p proti ř e h o l n i c í m 42 2 . 5 . 5 . Z a s a h o v á n í do ž i v o t a ž e n s k ý c h ř e h o l í 42 2 . 5 . 6 . I n t e r n a c e p ř e d s t a v e n ý c h 43 2 . 5 . 7 . Ž i v o t ř e h o l n i c v n á s l e d u j í c í c h l e t e c h 45 2 . 5 . 8 . S i t u a c e Institutu v e š t ě k e ň s k é m z á m k u 45 2 . 5 . 9 . Ž i v o t ř e h o l n i c Institutu B M V v k o m u n i s t i c k é m r e ž i m u 46 2 . 6 . O B D O B Í P R A Ž S K É H O J A R A ( 1 9 6 8 - 1 9 7 2 ) 49 2 . 7 . O B D O B Í N O R M A L I Z A C E ( 1 9 7 2 - 1 9 8 5 ) 50 2 . 7 . 1 . H l e d á n í n o v é h o k o m u n i t n í h o d o m u 51 2 . 7 . 2 . S i t u a c e v e š t ě k e ň s k é m d o m o v ě d ů c h o d c ů 51 2 . 7 . 3 . O d c h o d n a D o b r o u V o d u 53 2 . 7 . 4 . P ů s o b e n í I B M V n a D o b r é V o d ě 54 2 . 8 . Z Á V Ě R Z A K O M U N I S T I C K Ý M R E Ž I M E M 55 2 . 9 . P O R E V O L U Č N Í O B D O B Í ( 1 9 8 9 - 2 0 0 0 ) 56 2 . 9 . 1 . Z m ě n y po r e v o l u c i 56 2 . 9 . 2 . P r á v n í v y m e z e n í c í r k v e 57 2 . 9 . 3 . Z á k o n o r e s t i t u c i c í r k e v n í h o m a j e t k u 57 2 . 9 . 4 . V r á c e n í š t ě k e ň s k é h o z á m k u 58 2 . 9 . 5 . R e s t i t u c e o s t a t n í h o k o n g r e g a č n í h o m a j e t k u 59 2 . 1 0 . S O U Č A S N O S T ( P O R O C E 2 0 0 1 ) 60 2 . 1 0 . 1 . N á v r a t Institutu do Š t ě k n ě 60 2 . 1 0 . 2 . S o u č a s n é p ů s o b e n í C o n g r e g a t i o J e s u v e Š t ě k n i 61 Z Á V Ě R 6 3 5 S E Z N A M P O U Ž I T Ý C H P R A M E N Ů A L I T E R A T U R Y 64 B i b l i o g r a f i e v k n i ž n í m v y d á n í : 64 P r a m e n y z a r c h i v ů : 66 T e x t y v č a s o p i s e c k é m a n o v i n o v é m v y d á n í : 67 V z p o m í n k y p a m ě t n í k ů : 67 I n t e r n e t o v é o d k a z y : 68 Z d r o j e p o u ž i t ý c h f o t o g r a f i í , p o h l e d ů či j i n ý c h o b r a z o v ý c h m a t e r i á l ů : 68 S E Z N A M P O U Ž I T Ý C H Z K R A T E K 6 9 T E R M I N O L O G I C K Ý S L O V N Í Č E K 70 D O K U M E N T O V Á P Ř Í L O H A 71 O B R A Z O V Á P Ř Í L O H A 72 6 ÚVOD Congregatio Jesu je apoštolská kongregace žen, která je rozšířena po celém světě. Do Čech se kongregace dostala v roce 1747 a v následujících letech působila v rámci české provincie v Praze, v Nýrsku, ve Svojšících a Štěkni. Hlavním cílem mé práce je zmapování činnosti této kongregace právě ve Štěkni, a to od 20. let 20. století do současnosti. Na mysli mám zejména její reakce na měniči se politické systémy, především pak na období, která nebyla nakloněna řeholnímu životu, tedy Protektorátu Čechy a Morava a hlavně období komunistického režimu. Aby však bylo možné o této době hovořit, je nutné se stručně zmínit o založení kongregace a o její rozšíření do Čech. Tomuto tématu je věnovaná první kapitola. Po ní přecházím k hlavnímu bodu práce. Při popisu jednotlivých období vycházím z obecné politické situace v zemi, která ovlivňovala aktivity kongregace. Důsledky tohoto ovlivňování se pak snažím ukázat na konkrétních příkladech ze života štěkeňské komunity. Při hledání potřebné literatury a pramenů mě překvapila skutečnost, že problematika ženských řeholních řádů a kongregací ve 20. století se specializací na jejich situaci v komunistickém režimu leží většinou stranou badatelskému zájmu. Studie na stejné téma, pokud je mi známo, zatím nebyla napsána. Ke zpracování této práce mě vybídla mimo jiné i skutečnost, že během následujících let už nebude možné danou práci podložit vzpomínkami pamětníků, které často nalezená strohá fakta dokreslují, a někdy i podávají svědectví o věcech, které dosud nejsou zaznamenány a které by tak mohly být navždy uvrženy do zapomnění. Práce vznikla na dostupných pramenech a literatuře doplněných četnými osobními vzpomínkami pamětníků. Zde je potřeba zdůraznit, že o působení Congregatio Jesu ve Štěkni ve 20. až 40. letech existují pouze informace, které lze čerpat pouze z kratičkých zápisů zaznamenaných ve štěkeňských kronikách, několika málo úředních dokumentů, a převážně pak ze vzpomínek lidí, kteří danou dobu zažili. Po revoluci se objevilo i několik málo textů v časopiseckém a novinovém vydání a jeden příspěvek ve sborníku, který napsala provinciální představená Congregatio Jesu. O obecné situaci řeholnic v zemi je pak literatury více. 7 Pro lepší srozumitelnost textu jsem práci opatřila seznamem zkratek, protože v použitých pramenech a literatuře se často vyskytují zkratky organizací nebo tituly církevních představitelů. Z obdobného důvodu jsem vypracovala i terminologický slovníček, který má pomoci lepšímu porozumění textu. Oficiální název kongregace se v jednotlivých etapách měnil, z toho důvodu jsem se snažila vždy pracovat s označením, které se běžně používalo v dané době. 8 1. PŘEDSTAVENÍ CONGREGATIO JESU 1.1. ZASVĚCENÝ ŽIVOT V římskokatolická církvi existuje tzv. zasvěcený život, který je definován v Kodexu kanonického práva: „Zasvěcený život skrze sliby evangelijních rad je trvalý způsob života, jímž se věřící, kteří pod vlivem Ducha svatého důsledněji následují Krista, zcela zasvěcují Bohu nejvýš milovanému, aby k jeho cti, rozvoji církve a ke spáse světa, z nového a zvláštního důvodu oddáni, dosahovali dokonalé lásky ve službě božímu království a předem zvěstovali nebeskou slávu a stali se v církvi jejím jasným předobrazem."1 Řeholní instituce se dělí na dvě základní skupiny, mužské a ženské. Ženská skupina obsahuje řády (ordines religiosi), kongregace římské neboli apoštolské (congregationes apostolicae), kongregace diecésní (congregationes diescesanae) a ústavy (instituta)2 1.2. ZAKLADATELKA KONGREGACE MARY WARD Nejstarší ženskou apoštolskou kongregací v římskokatolické církvi je Congregatio Jesu. Jeho zakladatelkou je Angličanka Mary Ward. Mary Ward se narodila 23. ledna 1585 v Mulwithu. Její život ovlivnila situace v Anglii, kterou zmítaly náboženské bouře, neboť král Jindřich VIII. roku 1534 vyňal 1 Zedníček, Miroslav, „Společnosti zasvěceného života a společnosti apoštolského života", in: Zedníček, Miroslav, Kodex kanovnického práva, Praha: Zvon 1994, s. 265. 2 Viz Svátek, Josef, Organizace řeholních institucí v českých zemí a péče o jejich archivy, Praha 1966, s. 3. 9 anglickou církev ze svrchovanosti papeže. Následující staletí byla ve znamení pronásledování katolíků, což se týkalo i rodiny Wardových, kteří zůstaly věrni papeži. V šestnácti letech se Mary Ward rozhodla pro řeholní život. Protože v Anglii byly kláštery zrušeny, musela odjet do St. Omeru, které se nacházelo v tehdejším španělském Nizozemí na území dnešní Francie, kde vstoupila mezi klarisky. Jejich uzavřený řádový život Mary Ward nevyhovoval a tak v roce 1609 založila vlastní řeholní společnost.3 K Mary Ward se připojilo několik žen, které spolu sní dodržovaly její stanovená pravidla. Většinou se jednalo o Angličanky, což vedlo k jejich lidovému označení Anglické panny.4 Mary Ward otevřela v jejich domě v St. Omer školu, ve které poskytovaly výchovy a vzdělání katolickým dívkám, ale i dětem, nejčastěji pocházejícím z anglických ostrovů. Škola měla úspěch a Anglické panny zanedlouho otevřely několik nových poboček. Pro svou kongregaci si Mary Ward vybrala řeholi sv. Ignáce z Loyoly, kterou upravila požadavkům ženské řeholní společnosti. Z jeho „Duchovních cvičení" se inspirovala při vytváření spirituality kongregace, ve které jde v podstatě o „kontemplaci v činnosti"5 Jako Tovaryšstvo Ježíšovo si kongregace vzala z a cíl šíření a hájení víry, výchovu mládeže a obrácení Anglie. Aby mohla dostát svých cílů, vzdala se klauzury, kterou Tridentský koncil ještě zpřísnil, neboť to vyžadovala jejich pedagogická činnost. Apoštolské působení žen na veřejnosti bylo v 17. století naprosto neobvyklý jev a přinášelo radikální přístup k pozici ženy v tehdejší společnosti. Její podoba s Tovaryšstvem byla veliká, přesto Mary Ward nechtěla, aby vznikla jeho ženská odnož. Zakladatelka první ženské kongregace měla jasný cíl. Společnost bude řízena vlastní představenou, která bude podřízena přímo papeži, nikoliv v souladu s tehdejšími zákony katolické církve, podle kterých musel v čele ženského řeholního řádu stát představený, muž. Její myšlenky byly na svou dobu revoluční.6 Kongregace musela být oficiálně schválená papežem. Výše uvedené stanovy společenství, ve kterých byla reformně pojata koncepce zasvěceného života žen, byla příčinou dlouhého zápasu o jejich uznání. V roce 1631 byla 3 Viz Linhartová, Benedikta, Velepíseň života Marie Wardové, Vimperk: Viener 1993, s. 7 - 33. 4 Dalším jejich označením, ale v hanlivém vyznění, bylo jezuitky. 5 Hrudníková, Mirjam (ed.), Řeholní život v českých zemích, Kostelní Vydři: Karmelitánské nakladatelství 1997, s. 156. 6 Viz „Řeholní život v církvi: Institut Beatae Mariae Virginis (Anglické panny)", Katolický týdeník 2/26, 1991, s. 3. 10 kongregace papežem Urbanem VIII. přechodně zrušena. Mary Ward byla zajata a jako domnělá kacířka vězněna v Mnichově. Nakonec byla inkvizičním soudem ospravedlněna. Mary Ward se myšlenky na svou kongregaci nevzdala. Když 30. ledna 1645 umírala v anglickém Helwarthu, její společenství stále nebylo uznáno, nicméně umírala s nadějí: „Bůh má pro všechno svůj čas."7 1.3. SNAHA O UZNÁNÍ STANOV KONGREGACE Další vývoj kongregace se nesl v duchu snahy o uznání původních požadavků Mary Ward. V roce 1703 bylo Anglických pannám povoleno jejich působení, i když oproti původním požadavkům Mary Ward byla jejich činnost velice omezena. Otevřely si školy v Paříži, Římě, Mnichově či Augsburku. V Augsburku došlo ke konfliktu, když augsburský biskup využil příležitosti a označil Institut z a tentýž, který byl zrušen Urbanem VIII. Tehdejší papež Benedikt XIV. tomu sice odporoval, ale vydal konstituci, která zakázala „Anglickým pannám" nazývat Mary Ward jejich zakladatelkou. Teprve 15. února 1877 byly schváleny Piem IX. jako kongregace papežského práva, i když stále ještě nebyly uznány jejich stanovy v rozsahu, o jaké usilovala Mary Ward. Od roku 1909, po prohlášení papeže Pia X., smí Anglické panny označovat Mary Ward z a svou zakladatelku. V církevním kalendáři je Mary Ward zasvěcen 30. leden, kdy je připomínán její život.8 Roku 1998 byl zahájen její beatifikační proces.9 Řeholnice Congregatio Jesu v roce 2005 vydaly „Novénu1 0 k Mary Ward",1 1 která obsahuje devět modliteb k jejich zakladatelce. Na závěr brožury je prosba, aby vyslyšení motliteb bylo sděleno římskému generalátu či české 7 Hrudníková, Mirjam (ed.), Řeholní život v českých zemích, Kostelní Vydři: Karmelitánské nakladatelství 1997, s. 155. 8 viz Schauber, Vera -Schindler, Hanns Michael, Rok se svatými, Kostelní Vydři: Karmelitánské nakladatelství 1994, xxxvi, s. 44. 9 Pohunková, Dagmar, „Trpělivost a odvaha", Katolický týdeník 15/9, 2004, s. 4. 1 0 Novéna = „Ve skutcích apoštolů čteme, že po devět dnů mezi nanebevstoupením Páně a svatodušními svátky všichni jednomyslně setrvávali v modlitbách spolu se ženami, s Ježíšovou matkou Marií a s jeho příbuznými (Sk 1, 14). Podle tohoto vzoru vznikl zvyk modlit se devět dní na určitý úmysl." Cit. Novéna k Mary Ward, Kostelní Vydři: Karmelitánské nakladatelství 2005, s. 8. 11 Novéna kMary Ward (zněm. originálu Mary Ward (1585-1645): Anregungen für eine Mary Ward-Novene), Kostelní Vydři: Karmelitánské nakladatelství 2005, s. 27. 11 komunitě Congregatio Jesu. Tato informace by mohlo být impulsem k dokončení blahorečení Mary Ward. Kongregace nesla během svého vývoje více názvů. „Mary Ward si původně přála, aby název její kongregace nesl jméno Ježíš. Kvůli Tovaryšstvu Ježíšovo to nebylo možné."1 2 Domy společenství byly označovány nejprve jako Ústav Anglických panen. P o vzniku římského generalátu ve 20. letech 20. století se nazývaly Institutům Beatae Mariae Virginis. Na Druhém vatikánském koncilu, který se konal v letech 1962-1965, byly schváleny jejich konstituce, jako forma řeholního života podle sv. Ignáce z Loyoly Ignáce - kromě předpisů pro řádové kněze.1 3 Přání Mary Ward, aby její společenství neslo jméno Ježíš, bylo splněno po téměř 400 letech. Od 30. ledna 2004 se nazývají Congregatio Jesu (CJ) a mají uznány stanovy v podobě, o jaké usilovala jejich zakladatelka.1 4 1.4. OBECNĚ O KONGREGACI Kongregace se dělí na provincie, v jejichž čele stojí provinciální představená (praefecta provincialis) a jednotlivé domy vede představená domu (mater praefecta).^5 Tyto provincie spadají pod společný generalát. Existují tři větve podle jeho sídla, římská (sem spadá i česká provincie), irská a kanadská.1 6 Současná generální představená, která sídlí v Římě, je S. Mechtild Mecklová.1 7 Charisma Institutu je hájení a šíření víry podle místních potřeb a podmínek tam, kam jsou sestry Congregatio Jesu poslány. Proto je jejich apoštolská činnost rozmanitá. Například v Německu se věnují výchově a zdělávání mládeže a duchovnímu doprovázení během exercicií, v Anglii pracují s narkomany a alkoholiky, v Koreji a Indii pomáhají malomocným, v Africe se starají 1 2 S. Marie Cyrila Pinková, CJ, Štěken 1 - zámek, [ze dne 4. března 2006]. 1 3 Vasilová, Terezie Helena, „Česká provincie Institutu Beatae Mariae Virginis", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 144 -145. 1 4 Viz Pohunková, Dagmar, „Trpělivost a odvaha", Katolický týdeník 15/9, 2004, s. 4. 1 5 Viz Jirásko, Luděk, Církevní řády a kongregace v zemích českých, Praha: Fénix 1991, s. 126. 1 6 Viz Vasilová, Terezie Helena, „Česká provincie Institutu Beatae Mariae Virginis", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 144 -145. 1 7 S. Mechtild Mecklová - se narodila v Československu, její rodiče byly německé národnosti a proto po 2. světové válce byla jako malé dítě s rodinou vystěhována do Německa. Později vstoupila do německé komunity Congregatio Jesu. 12 o nemocné a válkou postižené děti, na Slovensku a Ukrajině se věnují pastoraci a katechezi, v Maďarsku a Rusku se věnují vzdělávání mládeže.1 8 Jejich řeholní oděv je tvořen černými šaty s bílým límečkem, vlasy mají skryty pod černým závojem s bílým lemováním a na krku nosí křížek se znakem jejich kongregace. Přijímání nových členek je rozděleno do několika etap. První je kandidatura, která trvá podle zralosti osobnosti, nejméně však půl roku, z a ní následuje postulát, který trvá půl až jeden rok a jeho cílem je uvedení do spirituality kongregace. Třetí etapa je noviciát, což je dvouleté období, které končí složením slibů chudoby, čistoty a poslušnosti. Poslední je juniorát, jenž trvá šest let. Každé dva roky jsou skládány znovu sliby. P o šesti letech jsou skládány věčné sliby a sestra je plně integrována do Congregatio J e s u . 1 9 Složením věčných slibů však jejich duchovní učení nekončí. Příkladem jsou každoroční týdenní exercicie.2 0 1.5. PŘÍCHOD DO ČECH Mary Ward založila 1627 školu ve Vídni. Pro její veliký úspěch, dostala nabídku, aby otevřela školu i v Praze. Jelikož v té době byla Mary Ward vážně nemocná, ke jejímu zřízení nakonec nedošlo. V Českých zemích byl první dům Anglických panen otevřen až po více jak sto letech. Komunita spadala pod mateřinec v St. Poltěn v Rakousku. O jeho založení píše Dr. Josef Tumpach: „Klášter Anglických panen v Praze byl založen za vrchní představené Karolíny bar. z Asseburgu, první pražskou představenou byla Isabella hraběnka Wurmbrandová. Roku 1746 byl z dědictví 99.000 zlatých, připadlého řeholní sestře Marii Terezii hrab. Auerspergové, koupen v ulici Karmelitské od hrab. Adama Víta Lažanského dům č. p. 377/III., do něhož přišlo dne 7. února 1747 několik Anglických Viz Hrudníková, Mirjam (ed.), Řeholní život v českých zemích, Kostelní Vydři: Karmelitánské nakladatelství 1997, s. 156. Viz tamtéž, s. 156. V české provincii se konají každoročně v jejich štěkeňském zámku. Řeholnice se snaží, aby jejich exercicie vedl kněz z Tovaryšstva Ježíšova. 13 panen z kláštera sv. -hippolytského. Otevřely tu hned školy a ústav vychovávací, v nádvoří vystavěly kapli Bolestné Panny Marie. Později bylo tu 16 řeholních panen."2 1 Lažanský palác v Karmelitské ulici jim však brzy přestal vyhovovat svou velikostí, která neumožnila zřídit učebny vhodné k vyučování. Řešení se nalezlo za pár let. V Praze na Malé Straně u kostela sv. Josefa byl karmel bosých karmelitánek. Na základě dekretu Josefa II. z 24. prosince 1782 byl konvent zrušen a prodán Ústavu Anglických panen, který v něm zřídil školu s německým vyučovacím jazykem.2 2 Škola byla financována rodiči chovanek, sponzorskými sbírkami, věnem řeholnic, odkazy šlechticů či vyšších církevních představitelů, ale i z náboženského fondu, ve kterém byly peníze ze státem zabaveného majetku zrušených klášterů, které pobíraly řády a kongregace, jenž se věnovaly vzdělání a výchově.2 3 Tumpach, Josef, „Anglické panny", in: Podlaha, Antonín - Tumpach, Josef (eds.), Český slovník bohovědný, D. 1, Praha: V. Kotrba 1912, s. 453. Vlček, Pavel - Sommer, Petr - Foltýn, Dušan, Encyklopedie českých klášterů, Praha: Libri 1997, s. 478. Viz Čaňová, Eliška, Činnost řeholních řádů a kongregací v Čechách, Praha: SÚA 1997, s. 20. 14 2. PŮSOBENÍ CONGREGATIO JESU VE ŠTĚKNI 2.1. PRVNÍ REPUBLIKA (1918- 1938) 2.1.1. Prodej jejich domu v Josefské ulici Po roce 1918, kdy byla založená Československá republika, nově ustanovené ministerstvo financí hledalo vhodné prostory pro své budoucí sídlo. Jako vhodný se jevil palác Ústavu Anglických panen v Josefské ulici na Malé Straně. Ministerstvo financí začalo vést intenzivní rozhovory s tehdejší představenou české provincie M . 2 4 Helenou Šířkovou o možnosti jeho odkoupení. Jelikož v této budově Anglické panny zřizovaly dívčí obecnou, později měštánskou školu a pensionát a sídlil zde mateřinec kongregace, porozhlížely se současně sjednáním po vhodných náhradních budovách. K prodeji došlo v roce 1921, kdy ministerstvo financí odkoupilo bývalý karmelitánský klášter. Anglické panny díky úsilí své provinciální představené M. Heleně Šířkové mohly z a utržené peníze koupit dům v Nýrsku u Klatov a dva barokní zámky, jeden ve Svojšicích u Kolína a druhý ve Štěkni u Strakonic. V těchto nově získaných budovách se mohly plně věnovat svému poslání, výchově a vzdělávání mládeže, prostřednictvím svých škol.2 5 Provinciální představená M. Helena Šířková se také zasloužila o zřízení kongregačního domu v Římě, ve kterém žilo a působilo okolo deseti sester.2 6 Dříve se řeholnice Congregatio Jesu dělily na Mater a Soror. Hlavní rozdíl byl v jejich funkcích. Mater učila či se starala o školu či dům. Soror zajišťovala hospodářský chod jejich domu, dělala domácí práce, pracovala v kuchyni, v zahradě atd. Řeholnice nosily i odlišný šat. Mater měla na bílém límci závoje širší obrubu. Dnes všechny používají titul Soror. Srov. Hrudníková, Mirjam (ed.), Řeholní život v českých zemích, Kostelní Vydři: Karmelitánské nakladatelství 1997, s. 155; Jirásko, Luděk, Církevní řády a kongregace v zemích českých, Praha: Fénix 1991, s. 126 - 127. Viz Vaško, Václav, Neumlčená II., Praha: Zvon 1990, s. 201. 15 2.1.2. Změna majitele štěkeňského zámku Štěken leží 11 km východně od Strakonic. Na západním okraji obce stojí raně barokní zámek, který dal v letech 1664 - 1665 postavit Jan Antonín Losy z Losinthalu na místě bývalé tvrze ze 14. století. Zámek byl postaven jako třípatrová budova se čtyřmi křídly, které obklopují čtvercové nádvoří s dnes již zazděnými arkádami. Kolem zámku se rozprostírá park v anglickém stylu s množstvím vzácných stromů a dřevin.2 7 Od roku 1781 zámek vlastnil rod Wisdisch - Graetzů. Na počátku 20. století byl jeho majitelem JUDr. Alfred Augustin z Wisdisch - Graetzu, kterého zasáhl nový zákon o majetkovém vlastnictví. V roce 1919 byl přijat tzv. záborový zákon (č. 215/1919 Sb.), který zahájil provádění první pozemkové reformy.2 8 V e štěkeňské kronice2 9 z let 1920 - 1939 je zápis od tehdejšího kronikáře Františka Jílka3 0 o provádění pozemkové reformy, která vyústila ve změnu majitele zámku: „Podle záborového zákona z 15. dubna 1919 byla na velkostatku štěkeňském jako na šlechtickém majetku provedena první pozemková reforma v čsl. republice. Dne 1. srpna 1921 usídlil pozemkový komisariát (komisař V. Queisner) u p. J. Michálka č. 123. Ve Štěkni původně pronajat zámek s parkem na dvanáct roků (1921 -1933) Ústavu anglických panen, a to zámek za 15.000 Kč, park za 2.800 Kč, hřiště za 400 Kč ročně s kvótou na daň činžovní s přirážkou a s obývacím právem pěti místností pro rodinu Windisch - Graetzovu."3 1 Z pronájmu zámku Ústavu Anglických panen nakonec sešlo. V kronice se dále dočteme. „Dne 4. září 1922 však definitivně prodáno vše Ústavu anglických Viz Jílek, František, Dějiny městyse Štěkně nad Otavou, Štěken 1927, 50 s. Tretera, Jiří Rajmund, Stát a církve v České republice, Kostelní Vydři: Karmelitánské nakladatelství 2002, s. 36. Státní okresní archiv (SOkA) - Strakonice, Fond OÚ Štěken, Kronika (1920 - 1939). František Jílek byl řídící učitel ve štěkeňské škole a dlouholetým členem obecního zastupitelstva. Kromě psaní štěkeňské kroniky v letech 1920 až 1950 se věnoval historii Štěkně. V roce 1927 dopsal „Dějiny městyse štěkně nad Otavou". Jeho kniha je dodnes jediným uceleným dílem zabývajícím se touto problematikou. Státní okresní archiv (SOkA) - Strakonice, Fond OÚ Štěken, Kronika (1920 - 1939), s. 7. 16 panen, ježto jejich palác v Praze převzat pro státní úřady. „Rodina Windisch Graetzů odstěhovala se pak na svůj statek do Tachova"3 3 2.1.3. Zřízení vzdělávacího ústavu Anglických panen ve Štěkni Štěkeňský zámek se stal sídlem české provinciální představené, její sídlo se sem přestěhovala z jejich bývalého pražského domu. Ústav Anglických panen na zámku otevřel své soukromé učiliště s pensionáte pro dívky. Dívky musely mít absolvovanou měšťanskou školu, některé už měly i maturitu. Zajímavostí je, že tato římskokatolická kongregace přijímala dívky bez ohledu na jejich vyznání. Za vyučování se platilo školné, které zužovalo okruh dívek, které mohly navštěvovat tuto soukromou církevní školu. Chovankami Anglických panen se tyto dívky stávaly na rozdílnou dobu. Dívky mohly navštěvovat vybrané kurzy, na které dojížděly z přilehlého okolí, nebo, což bylo častější, bydlely v pensionátu školy, protože pocházely z různých míst tehdejšího Československa. V tomto případě dívky ve Štěkni pobývaly celý školní rok. Chovanky bydlely v prostorách zámku a ve vile Marii, která se nacházela v anglickém parku. V e štěkeňské kronice se dočteme, že jejich první školní rok začal 4. září 1922.3 4 Čemu se v soukromém učilišti vyučovalo zjistíme z výkazu3 5 o prospěchu slečny Milady Jungmanové, tehdejší chovanky vzdělávacího Ústavu Anglických panen ve Štěkni, vydanému k l únoru 1935. Mezi vyučované předměty patřila čeština, z cizích jazyků následovala angličtina, francouzština, němčina a italština, učilo se vychovatelství, kreslení a malování, ale také ruční práce, dějepis, přírodopis, vaření, dále zpěvu, hře na klavír a housle, dějinám umění a hudby, ale i těsnopisu, bontonu, rytmice a psaní na stroji. Rozsah vyučovaných předmětů závisel na přítomnosti řeholnic s odpovídajícím vzděláním. Výjimečně byla zaměstnána i učitelka, která nebyla členkou kongregace. K takovému případu došlo po 2. světové válce. C o se tehdy stalo mi vyprávěla Stanislava Hanušova: Tamtéž, s. 18. František Jílek, Dějiny městyse Štěkně nad Otavou, Štěken 1927, s. 43. Státní okresní archiv (SOkA) - Strakonice, Fond OÚ Štěken, Kronika (1920-1939), s.19. Viz Dokumentová příloha. 17 „Nějakou dobu v zámku žila jedna ruská profesorka, která v Ústavu Anglických panen vyučovala rytmice. Z Ruska uprchla po nástupu Lenina k moci. Nějakou dobu pobývala ve Štěkni, kde vyučovala rytmice chovanky zámku. Protože byla ve finanční tísni, otevřela si i kurz pro zájemkyně z obyvatel Štěkně, do něhož jsem chodila. Kvůli jejím tanečním hodinám přijela v roce 1947 i herečka Zita Kabátová, která ve Štěkni asi dva měsíce pobývala. Když se blížil rok 1948 a objevila se jistá možnost převzetí moci do rukou komunistů i v Čechách, byla tato ruská profesorka nucena rychle vycestovat, aby byla v bezpečí. Večer před jejím odjezdem vznikla narychlo tato naše společná fotografie."36 Jaké byly studijní výsledky chovanek kongregace? Škola měla vynikající pověst. „Po jediném roce intenzivní výuky absolvovaly zdejší chovanky ty nejpřísnější zkoušky z jazyka, historie i literatury u profesorů University Karlovy a jejich kolegů z Cambridge."3 7 2.1.4. Vzájemné ovlivnění Položila jsem si otázku, zda příchod Institutu Blahoslavené Panny Marie přinesl oživení v náboženském životě štěkeňského obyvatelstva. Institut díky své zakladatelce Mary Ward nemá klausuru a proto řeholnice nežijí v kontemplativním ústraní, ale aktivně se zapojují do problémů okolního světa. Své hlavní poslání v oblasti výchovy a vzdělání mládeže uplatnily otevřením vlastní školy s pensionátem pro dívky. Pro děti předškolního věku otevřel Ústav Anglických panen školku, ve které se vybrané řeholnice staraly o děti ze Štěkně a přilehlého okolí. Jak na to vzpomíná pamětnice Antonie Vácová? „Když jsem byla malé dítě, rodiče mě dávaly k sestřičkám do školky, která byla na zámku. Ve této školce se o nás starala M.Anna Flídrová, které jsme směly říkat „tetičko". Pamatuji si, že jsem tam Stanislava Hanušova, Klostermannova 122, Štěken, [ze dne 23. května 2006]. Zvelebil, Jan, „Návrat domů", Signál 26/51, 1990, s. 9. 18 chodila ráda. Směly jsem si hrát v zámeckém parku. Občas nám chovanky hrály divadlo s maňáskami."3 8 Pro starší děti, které již navštěvovaly měšťanskou školu, Ústav Anglických panen zřizoval „družičku". Jak taková „družička" fungovala vzpomínal Miloslav Vlk: „V roce 1935, když mi bylo deset let, jsem navštěvoval v zámku „družičku". Do „družičky" si mě a mé vrstevníky řeholnice zvaly každou neděli. Na starost nás měla Mater Kaplanova. Nejprve jsme se účastnili v zámecké kapli mši. Po ní jsme za pěkného počasí chodily do parku, kde jsem měly hodinu náboženství. Katechezi nás vyučoval monsignore Karel Iserle.3 9 Někdy pro nás řeholnice měly připravené pohoštění. Součástí „družičky" byly i malé slavnosti při příležitosti velkých církevních svátků, kdy jsme například na Vánoce dostávaly sáček s vánočním pečivem."4 0 Vybraná děvčata, která navštěvovala školku nebo družičku, byla pozvaná na obláčky, kdy dělala dívce, která tímto obřadem vstupovala do noviciátu, družičku. „Když mi bylo devět let byla jsem pozvaná na obláčky S. Anežky, abych jí byla za družičku. Anežka měla kytici a byla oblečená do dlouhých bílých šatů se závojem, který jsem ještě s jednou dívkou měla za úkol nést. Šla jako první chodbami zámku do kaple. Za ní jsem šla já spolu s druhou dívku. Za námi šly Anežčiny rodiče a ostatní řeholnice. Po obřadu v kapli Anežka na chvíli odešla, aby se vrátila již oblečená do hábitu novicky, což byl ten samý oděv jako měly ostatní sestry jen s tím rozdílem, že měla místo černého závoj bílý. Po obřadu se konala v zámeckém sálu hostina s řeholnicemi, Anežčinými rodiči a příbuznými."4 1 3 8 Antonie Vácová, Na Městečku 18, Štěken, [ze dne 25. března 2006]. 39 Msgre. Karel Iserle (1866 - 1943) byl čestný papežský tajemník komoří, konsistorní rada, biskupský notář, gymnasijní profesor. Závěr svého života strávil ve Štěkni jako spirituál sester IBMV. Pochován je u vchodu štěkeňského kostela sv. Mikuláše. 40 Miloslav Vlk, Slatinská 98, Štěken, [ze dne 22. května 2006]. 4 1 Anna Kodýdková, Na Městečku 9, Štěken, [ze dne 18. února 2006]. 19 Obyvatelé Štěkně, kteří byli římskokatolického vyznání a pravidelně každou neděli chodili na mši, měli možnost se v kostele sv. Mikuláše s řeholnicemi setkat. Přestože v zámku je kaple, ve které byla pro členky Institutu Blahoslavené Panny Marie minimálně jednou denně sloužena mše jejich knězem, o nedělích a různých církevních svátcích navštěvovaly spolu se svými chovankami štěkeňský kostel: „V kostele měly Anglické panny vyhrazené vlastní oddělení. Chodily na pravou boční kruchtu, která byla v přední části kostela. Chovanky seděly, také odděleně od ostatních věřících, v levé boční části kostela u oltáře naproti kúru, kde seděly sestry."4 2 Do náboženského života z a první republiky a v omezené míře i z a Protektorátu patřilo celospolečenské slavení svátků církevního roku. Příkladem mohou být procesí k poutnímu kostelu zasvěcenému Panně Marii Bolestné v osadě Podsrp, která dnes leží na východním okraji Strakonic, nebo náboženské průvody po městečku na Bílou sobotu nebo Boží tělo, což bylo významným projevem lidové religiozity dané doby. Oslav těchto náboženských svátků se účastnily řeholnice IBMV spolu se svými chovankami. Právě u svátku Božího těla4 3 bych se zastavila. Obraz této slavnosti si můžeme udělat ze vzpomínek Anny Kodýdkové: „Boží tělo bylo ve Štěkni nejvýznamnějším svátkem v církevním roce. Na jeho oslavu se sjížděli lidé z celého okolí. Při této příležitosti se konal se velký trh. Trasa procesí vedla od kostela k zámku, který leží v jeho těsném sousedství. Zde byl první oltář. Dále se šlo z kopce dolů k faře, kde byl druhý oltář. Třetí zastavení bylo Na Městečku, jak se ulice dodnes jmenuje, u kmene vzrostlého kaštanu, který zde roste dodnes, stál třetí oltář. Poslední, čtvrtý, se nacházel 200 metrů dál u sochy Alfonse Štastného, štěkeňského rodáka. Ozdobení oltáře 4 2 Anna Kodýdková, Na Městečku 9, Štěken, [ze dne 18. února 2006]. 4 3 „Boží tělo. Tradiční lidový název pro slavnost Těla a Krve Páně v římkat. církvi. Je oslavou Krista v „nejsvětější svátosti oltářní". B.t. se slaví ve čtvrtek po sv. Trojici. Svátek byl zaveden 1246 vlutyšské diecézi (Belgie) a 1246 bulou papeže Urbana IV. rozšířen v celé církvi. V den B.t. se slouží slavná mše, k níž modlitby napsal Tomáš Akvinský; po ní může následovat procesí zastavující u čtyř oltářů, při nichž se zpívají počátky čtyř evangelií, nebo se koná krátká pobožnost." Cit. Spunar, Pavel, „Boží tělo", in: Helena Pavlincová - Břetislav Horyna (eds.), Judaismus, křesťanství, islám, Olomouc: Nakladatelství Olomouc 2003, s. 256. 20 u zámku měli na starost samy obyvatelé, tj. Ústav Anglických panen za pomoci chovanek a zaměstnanců, u fary jej zdobili zase lidé, kteří v ní sloužili, zbývající dva pak tradičně rodiny, které bydlely v bezprostředním okolí. Každý oltář byl ozdoben určitými květinami (př. poslední byl pokryt jen muškáty, jiný zase jen pivoňkami), okolo stáli břízky, jejichž větvičky si lidé po slavnosti brali na ochranu svých domovů. V čele průvodu šli „družičky", což byla malá děvčátka (já sama ji několikrát dělala) oblečená do bílých šatiček. Měla košíčky s okvětními lístky pivoněk a růží, které házely na zem, „cupovala". Poté následovali ministranti, kněz a čtyři muži, kteří nesli baldachýn nad vystavenou Nejsvětější svátostí. Za nimi šly ve dvojstupu všechny „sestřičky" a za nimi pak jejich schovanky, oděné v dlouhý šat a ve vlasech měly věnečky z mateřídoušky. Procesí se účastnilo mnoho lidí oblečených ve sváteční šaty, v hasičské uniformy, nebo v sokolské kroje. Nepostradatelná byla kapela hrající po celou dobu procesí."4 4 Řeholnice se spolu se svými chovankami účastnily i dění v obci, které nemuselo být jen náboženského charakteru. Jelikož některé chovanky zde byly celoročně, členky Institutu pro ně musely zajišťovat i mimoškolní program: „Ve Štěkni bývala dvě ochotnická divadla, u Sedláčků a v Sokolovně, na jejich představení chovanky chodily. Navštěvovaly zdejší kino, koncerty, taneční zábavy, ale i cukrárnu. Předem objednaným autobusem jezdily do městských divadel. Chodily fandit na fotbalové či hokejové zápasy. Samy hodně sportovaly. V zámeckém parku byly tenisové kurty, ale i volejbalové hřiště. Se sestrami v zimě sáňkovaly, bruslily či lyžovaly, v létě chodily na procházky po okolí nebo se koupaly v řece Otavě, na které měly oddělené, kryté koupaliště. Při žních pomáhaly místním na poli."4 5 Anna Kodýdková, Na Městečku 9, Štěken, [ze dne 18. února 2006]. Antonie Vácová, Na Městečku 18, Štěken, [ze dne 25. března 2006]. 21 Je však potřeba zdůraznit, že: „Pokud jde o samostatnou kongregaci měla dost přísná omezení, která se týkala styku s veřejností. Když řeholnice měla někam jít mimo zámek, musela jít minimálně s ještě jednou spolusestrou. Podobné omezení se týkalo i chovanek, jakmile by měly opustit prostory zámku, musely mít doprovod nějaké sestry."4 6 V zámku Institut pořádal pro své chovanky různé večírky, taneční setkaní či jiné oslavy, na které dívky zvaly své příbuzné a známé. Byly na ně zváni i někteří obyvatelé Štěkně. Například měly jedenkrát ročně tzv. benátskou noc, která byla spojená s ohňostrojem. Dalším příkladem může být slavení masopustu: „Setry pro své chovanky připravovaly třídenní slavení masopustu. V neděly chovanky hrály divadlo, na které nás pozvaly. V pondělí se konal ples v zámeckém sálu. Hrála vojenská kapela, všechny dívky oblečené do dlouhých šatů tančily se svými chlapci, kteří byli spolu s rodiči chovanek pozváni. V úterý zase měly maškarní ples."4 7 Ústav Anglických panen se i nepřímo podílel na zlepšení životní situace obyvatel Štěkně. Změna majitele zámku přinesla obyvatelům Štěkně nejednu výhodu. Řeholnice zajistily lidem v okolí pracovní místa, protože potřebovaly zajistit provoz své škole v rozsáhlém objektu zámku. Při zajištění jeho chodu využívaly služeb zdejších obchodníků nebo živnostníků.4 8 Na životní situaci měla vliv kupříkladu elektrifikace Štěkně. V kupní smlouvě na prodej pražského paláce se ministerstvo vnitra zavázalo, že Institutu Blahoslavené Panny Marie do jejich nových prostor rychle zajistí zavedení elektrické energie. Což se také v lednu 1923 stalo. Kromě kongregace elektrický proud získali i zájemci z řad obyvatelstva Štěkně. Štěken se tak zařadila mezi první místa v jihočeském kraji, kde proběhla elektrifikace.4 9 Miloslav Vlk, Slatinská 98, Štěken, [ze dne 22. května 2006]. Anna Kodýdková, Na Městečku 9, Štěken, [ze dne 18. února 2006]. Miloslav Vlk, Slatinská 98, Štěken, [ze dne 22. května 2006]. Archiv obecního úřadu (OÚ) - Štěken, Voldán, Josef, Dějiny obce Štěkně (1966-1976). Při psaní svého díla měl Josef Voldán za cíl napsat pokračování Jílkovy kroniky. Jeho kniha je však napsaná tendenčně v kontextu komunistického režimu. 22 Dalším příkladem může být charitativní činnost kongregace: „Institut BMV se snažil dětem ze sociálně slabých rodin poskytovat zadarmo jídlo, když navštěvovaly jejich pravidelné hodiny náboženství. Na Vánoce jim i dávaly nové boty či oblečení."5 0 2.2. PROTEKTORÁT ČECHY A MORAVA (1939 - 1945) 2.2.1. Situace za Protektorátu Čechy a Morava Výsledky Mnichovské konference, která probíhala 29. - 30. září 1938, znamenaly pro Institut Blahoslavené Panny Marie změnu. Jejich škola v Nýrsku přestala být součástí tehdy okleštěného Československa a připadla Německu, ovládanému Adolfem Hitlerem. V jejich domě v Nýrsku v té době působilo devět řeholnic, většinou byly německé národnosti. V e své měšťanské škole před zabráním Němci vyučovaly tamější německé děti česky. Štěkeňská škola Institutu byla postižena německou konfiskací. Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava, dne 15. března 1939, se hledala vhodná místa pro tábory německé mládeže, hitlerjugend5 1 . V e strakonickém okrese byly vhodné prostory nalezeny v ozdravovně ve Střelských Hostících a v internátní škole ve štěkeňském zámku. Z a jakých podmínek byl tábor umístěn v prostorách patřících kongregaci, zjistíme z vyprávění členky Institutu, S. Marie Cyrily Pinkové: Karel Man, Zahradní 172, Štěken, [ze dne 22. května 2006]. Hitlerjugend - německá organizace založená roku 1926. Sloužila výchově mládeže v duchu nacistické ideologie. 1. prosince 1936 bylo zavedeno povinné členství pro veškerou mládež a prohlášena za jediného nositele výchovy vedle rodiny a školy. Od roku 1939 byl zrušen princip dobrovolnosti vstupu. Říšský vůdce mládeže byl přímo podřízen Hitlerovi. Organizace byla rozdělena na Deutsches Jungvolk (chlapci od 10 do 14 let), Hitlerjugend (chlapci od 14 do 18 let), Jungmädelbund (dívky, 1 0 - 1 4 let) a Bund Deutscher Madel (dívky, 14-21 let). 23 „Řád dostal jasné ultimátum. Buď se vystěhujeme ze zámku, nebo zůstane k dispozici organizaci Hitlerjugend. V té době bylo na zámku asi 32 sester. Protože jsme neměly možnost odejít jinam, byly jsme nuceny zůstat. Místo výuky chovanek, které musely narychlo opustit zámek, naší novou povinností se stalo zajišťování ubytování německé mládeži."5 2 2.2.2. Tábory německých dětí V e štěkeňské kronice od Františka Jílka, která byla ve válečných letech od 1. července 1941 psaná tajně, neboť do tohoto data oficiální kronika byla zabavena Němci, je celkem podrobně zachycena následující situace. V pravidelných intervalech jsou zaznamenány příjezdy a odjezdy německé mládeže. První zápis je z 20. března 1941, „přijela kolonie německých dětí od Essenu a ubytována v zámku a vile Marii"5 4 Podle těchto krátkých zpráv je možné rekonstruovat pobyt německé mládeže v prostorách zámku Institutu. Do Štěkně přijížděli tábory dětí, jejich počet na zámku se pohyboval vždy kolem 150 - 200. Tábor dětí z Říše byl dopravován vlakem do železniční stanice Čejetice, dva kilometry vzdálené od Štěkně, odkud už děti musely pěšky. Z kroniky se dozvídáme i odkud přijížděly. Místa to bývala různá. Často se jednalo o severovýchod Německa (Essen, Hamburg nebo Bielefeld). Z převážné většiny přijížděli chlapci ve věku čtrnácti až šestnácti let. Ke konci války nebylo nic divného, když tito šestnáctiletí chlapci byli odsud odvedeni rovnou na frontu. Výjimkou byla kolona 150 německých dívek, které přijely 10. února 1943. Členky Bund Deutscher Mádel byly starší než ostatní hoši. Působily zde jako vychovatelky chlapců, zdravotní sestry či jako švadleny. S. Marie Cyrila Pinková, CJ, Štěken 1 - zámek, [ze dne 4. března 2006]. Státní okresní archiv (SOkA) - Strakonice, Fond OÚ Štěken, Kronika (1939 - 1952). Státní okresní archiv (SOkA) - Strakonice, Fond OÚ Štěken, Kronika (1939 - 1952), s. 45. 24 Část Hitlerovy mládeže byla ubytována na zámku a část ve vile Marii: „Vila Marie se nacházela nedaleko zámku v anglickém parku. Letní brázděná vila nebyla zařízena pro celoroční pobyt, a proto si chlapci do ní přinesli kamna. 2. října roku 1944 odešli chlapci do zámku na večeři. Od přetopených kamen chytla polena, která byla okolo nich naskládána. Oheň dřevenou vilu rychle zachvátil a zbyly z ní pouze základy."5 5 2.2.3. Pobyt německé organizace ve štěkeňském zámku Jak probíhal pobyt německé organizace, jsem sestavila z vyprávění S. Marie Cyrily Pinkové5 6 , která jako sestra Congregatio Jesu byla v té době přítomná ve štěkeňském zámku: „Většinou přijížděly školní třídy spolu se svými učiteli. Kromě nich s nimi přijížděli i „führen" - vedoucí, kteří se starali o pořádek, vše měli na povel. Jejich zásluhou získávali svěřenci „správný" náhled na svět. „Führen" byli na chlapce velice přísní až krutí. Výjimkou nebyly tělesné tresty nebo celodenní samotka bez jídla ve sklepní částech zámku. Z počátku měly některé sestry snahu tajně přinést chlapcům do jejich vězení jídlo, ale stávalo se, že chlapci samy tyto sestry udaly. Poté jsme měly přísný zákaz s dětmi komunikovat. O program se dětem starali učitelé a převážně samy „führen". Den chlapcům začínal brzo ráno rozcvičkou. Poté na prostranství před bránou zámku pochodovali za sborového zpěvu písně „Deutschland, Deutschland über alles". Zde se konal nástup s vyvěšováním německé vlajky. Dopoledne měly vyučování v zámeckých učebnách. Odpoledne odcházeli do okolního lesa, kde měli různé branné bojové hry. Jediné knihy, které měli k dispozici, byly učebnice a Hitlerův „Mein Kampf". S. Marie Cyrila Pinková, CJ, Štěken 1 - zámek, [ze dne 4. března 2006]. 25 Jídlo se jim podávalo v zámeckém sále vyzdobeném nástěnnými malbami. Používání této místnosti, která nebyla určena jako jídelna, velmi poškodilo cennou výzdobu stěn."5 7 2.2.4. Porovnání života německé organizace s obyvateli Štěkně Samozřejmostí bylo, že německé děti byly oproti českému obyvatelstvu upřednostňovány. Příkladem mohou být příděly, kterých dostávaly víc. „Potraviny měly vždy kvalitní, které se dovážely z Německa. Dostávalo se jich vždy dostatek."5 8 Jiná situace byla ve Svojšicích. Řeholnice zde provozovaly školu s internátem a měšťanskou školu. Zde jako u většiny obyvatel Protektorátu vládl nedostatek potravin: „Zdejší představená domu Mater Ignácie tajně pro své dětské svěřence nakoupila obilí přímo v mlýně. Do mlýna však přišla německá kontrola, která na tento podvod přišla. M. Ignácie byla uvězněná za přestoupení zákona, který zakazoval kupovat obilí určené pro německé vojáky. Něco přes rok byla vězněná. Když se vrátila, měla silně podlomené zdraví."5 9 Ze štěkeňské kronice uvedu příklad, jak byly německé děti upřednostňovány v přídělu uhlí. V zápisu z ledna roku 1945 je uvedeno: „V domácnostech omezen příděl uhlí na nejmenší míru, jen „Hitlerova mládež" v zámku dostává každý měsíc 1 vagón uhlí."6 0 5 7 Op. cit. 5 8 Op. cit. 5 9 Op. cit. 6 0 Státní okresní archiv (SOkA) - Strakonice, Fond OÚ Štěken, Kronika (1939 - 1952), s. 115. 26 V e strakonickém archivu je uložen dochovaný dopis od vrchního komisaře politické správy: „Na základě příkazu presidia ministerstva vnitra v Praze je nutno věnovati hotelům, letoviskům, ozdravovnám a podobně, kde je toho času umístěna německá mládež po stránce bezpečnostní co nejbedlivější pozornost a zařízena okamžitě podle místních poměrů a možnosti v dohodě s vedoucími mládeže vhodná bezpečnostní opatření."6 1 V e Štěkni byla bezpečnostní otázka řešena českými četníky, kteří nepřetržitě hlídali u zámecké brány. V případě nemoci německých dětí byl povoláván štěkeňský lékař MUDr. Karel Skumanc, protože organizace s sebou neměla vlastního lékaře. Jeho služeb využili během války hned několikrát, protože městečko postihly různé epidemie, které se nevyhnuly ani štěkeňskému zámku. V roce 1943 se mezi dětmi v zámku rozšířil tyfus. Nákaza se šířila ze špatné říční vody. Onemocnělo několik dětí, a ani dvěma řádovým sestrám se tato nemoc nevyhnula. V následujícím roce propukla spála a španělská chřipka, která měla za následek obrnu. 2.2.5. Situace řeholnic v jejich konfiskovaném zámku Přestože byly členky kongregace perzekuovány ztrátou svého majetku a místo vyučování ve své škole se staraly o německou mládež, Němci jejich náboženský život nijak významně neomezovali. Anglické panny mohly mít v zámecké kapli své pobožnosti, s ostatními věřícími navštěvovaly mše v kostele a účastnily různých poutí, procesí a oslavy jiných církevních svátků. Řeholnice, jak už bylo výše napsáno, měly přísný zákaz se s německými dětmi stýkat a jakýmkoliv způsobem s nimi komunikovat. Přesto S. Marie Cyrila Pinková vzpomínala: Státní okresní archiv (SOkA) - Strakonice, Fond H -163. 27 „Některé děti, kdykoliv mohly, chodily za námi. Ty menší plakaly, protože se jim stýskalo po rodičích, ty větší u nás hledaly milá slova a útěchu v jejich údělu budoucích vojáků."6 2 Ačkoliv se v zámecké kapli denně sloužila mše, děti na ní nesměly chodit. Výjimka se uskutečnila 2. listopadu 1943. Kronika o tomto dni píše, „Přijely matky hochů ze zámeckého „Lágru". Hudba vedla je z ozdobeného nádraží."6 3 Tento den přijelo několik matek z Bielefeldu, městečka ležícího u hranic z Francií. „Matky dětí velice plakaly, protože jim byly jejich děti sebrány. Na oslavu se konala v kostele mše, kterou výjimečně děti spolu se svými matkami mohly navštívit"6 4 2.2.6. Konec 2. světové války Blíží se konec války a Němci se začínají stahovat z našeho území. Také část Hitlerovy mládeže odjíždí 18. dubna 1945 do Německa. Zbývající část opouští zámek tajně v noci z 26. na 27. dubna. Členky Institutu zjistily až ráno, že je jejich zámek prázdný. V e štěkeňské kronice je zápis o jejich odjezdu. Vlak, který vezl německou mládež domů, byl ve Střelských Hostících, což je vlaková stanice vzdálená patnáct kilometrů, napaden hloubkovými letci. Při tomto útoku bylo zabito 40 chlapců.6 5 Po odchodu německé organizace bylo v zámku ubytováno prchající německé obyvatelstvo, které zadržela hlídka sestavená na základě dobrovolnosti z řad obyvatel Štěkně. Více už ze štěkeňské kroniky, „V lese u Slatiny zajaly naše hlídky as 200 němec, civil, uprchlíků a usadily je v zámku."6 6 Odtud byly uprchlíci odvedeni do internačního tábora, který byl zřízen v okrajové části Strakonic pod Kaním vrchem. Internační tábor byl zřízen pro německé civilní uprchlíky, ale hlavně pro zajaté nebo vzdávající se vojáky Wehrmachtu. S. Marie Cyrila Pinková, CJ, Štěken 1 - zámek, [ze dne 4. března 2006]. Státní okresní archiv (SOkA) - Strakonice, Fond OÚ Štěken, Kronika (1939 - 1952), s. 93. S. Marie Cyrila Pinková, CJ, Štěken 1 - zámek, [ze dne 4. března 2006]. Státní okresní archiv (SOkA) - Strakonice, Fond OÚ Štěken, Kronika (1939 - 1952), s. 120. Tamtéž, s. 123. 28 Strakonice a okolí bylo osvobozeno 6. května 1945 americkou 4. divizí 3. armády pod vedením Collonela Robertse. Tento den dorazila část americké armády i do Štěkně. V e štěkeňské kronice je záznam, že „V zámku se ubytovalo velitelství 2. amerického oddílu (60) vojenského."6 7 2.3. POVÁLEČNÉ OBDOBÍ (1945 - 1948) 2.3.1. Odsun německého obyvatelstva Odsun Němců byl oficiálně schválen na Postupimské konferenci, která se konala od 17. července do 2. srpna 1945. Od května však již v Československu probíhal naprosto spontánní a nezákonný odsun. Vysídlení se týkalo téměř 3 miliónů osob a nevyhnul se ani řeholnicím. „V českých zemích působilo celkem v ženských řádech a kongregacích s německým vedením na 2800 sester. Zbylo jich asi 700, z nichž však mnohé postupně rovněž dobrovolně odešly."6 8 V e štěkeňském Institutu Beatae Mariae Virginis postihl odsun čtyři obyvatelky zámku. V kronice se můžeme dočíst: „V zámku zajištěny Němky: vrátná a 3 jeptišky."6 9 Odlišná situace nastala v jejich řádovém domě v Nýrsku. Zde působilo devět řeholnic, přičemž národnost měly německou. Tehdejší situaci mi vyprávěla S. Marie Cyrila Pinková: „Sestry v našem domě v Nýrsku se mohly rozhodnout, zda chtějí zůstat. Ony však nechtěly, neboť viděly, jak to tu vypadá, jaké jsou poměry v poválečném Československu. Raději odešly dobrovolně do našich řádových domovů v Rakousku a Bavorsku. Do tohoto domu Tamtéž, s. 125. Vlček, Pavel -Sommer, Petr-Foltýn, Dušan, Encyklopedie českých klášterů, Praha: Libri 1997, s. 27. Státní okresní archiv (SOkA) - Strakonice, Fond OÚ Štěken, Kronika (1939 - 1952), s. 193. 29 pak přišly české sestry, které tu měly chovanky a vedly jazykové kurzy."7 0 2.3.2. Institut Blahoslavené Panny Marie v poválečných létech Po odchodu amerického vojska byl zámek opět prázdný. Institutu Blahoslavené Panny Marie nic nebránilo ve znovuotevření jejich soukromého učiliště s pensionátem. Vrátily se zpět chovanky, jenž musely kvůli zabrání zámku organizací německé mládeže odejít. Už na podzim roku 1945 se opět vyučovalo. 29. července 1947 zahájila svou činnost také mateřská školka. V té době ji navštěvovalo 9 hochů a 14 dívek.7 1 Život ve štěkeňském zámku se vrátil do obdobných podmínek, jaké byly z a první republiky.7 2 V e štěkeňské kronice je v těchto letech několik záznamů, které nám dokládají, jaké přátelské styky měl Institut Blahoslavené Panny Marie s ostatními řeholními řády a kongregacemi či představiteli katolické církve. Příkladem může být týdenní pobyt Redemptoristů z Českých Budějovic ve štěkeňském zámku v březnu 1947.7 3 Častým hostem Institutu Blahoslavené Panny Marie byl i českobudějovický biskup Šimon Bárta. O jeho úmrtí v květnu roku 1940 je záznam ve štěkeňské kronice.7 4 Jeho nástupce biskup Josef Hlouch7 5 několikrát pobýval ve štěkeňském zámku. V e štěkeňské kronice je ze 13. května 1948 záznam, že tento den udílel v kostele sv. Mikuláše biřmování.7 6 Život řádu v poválečném období ovlivňovala politická situace v Československu. Byly zkracovány noviciáty a novicky byly rychle přijímány do kongregace. O tehdejší situaci ve štěkeňském Ústavu Anglických panen mi vyprávěla Hedvika Malíková: 7 0 S. Marie Cyrila Pinková, CJ, Štěken 1 - zámek, [ze dne 4. března 2006]. 7 1 Viz Státní okresní archiv (SOkA) - Strakonice, Fond OÚ Štěken, Kronika (1939 - 1952), s. 129. 7 2 Viz Kapitoly 2.1.3. Zřízení školy Ústavu Anglických panen ve Štěkni a 2.1.4. Vzájemné ovlivnění 7 3 Státní okresní archiv (SOkA) - Strakonice, Fond OÚ Štěken, Kronika (1939 - 1952), s. 181. 7 4 Tamtéž, s. 76. 7 5 Josef Hlouch (1902 - 1972), v roce 1926 byl vysvěcen na kněze, biskupské svěcení obdržel v roce 1947 a byl 9. biskupem českobudějovické diecéze v letech 1947 - 1972. 7 6 Tamtéž, s. 249. 30 „Když jsem v roce 1946 navštěvovala gymnázium ve Strakonicích, v kvartě k nám do třídy nastoupila Marie Pelikánová, která byla v noviciátu Institutu. V roce 1948, když jsme byly v kvintě, odešla ze školy, aby narychlo složila sliby. Situace v tehdejším Československu byla nejistá a proto jí představená zkrátila noviciát. Marie Pelikánová v pozdějších letech coby S. Augustina byla provinciální představenou Institutu."77 2.3.3. Druhá pozemková reforma V roce 1947 byl přijat zákon (č. 142/1947 Sb. z. a n.) o revizi první pozemkové reformy z roku 1919,7 8 jenž byl jen předzvěstí toho, co se bude dít v nastávajících letech. Tento zákon se dotýkal i štěkeňského zámku a nejspíše by jím byly postiženy i jeho majitelky. Dříve než však mohla být revize dokončena, přišel únor 1948 a k moci se dostala komunistická strana. 2.4. ZAČÁTEK KOMUNISMU (OBDOBÍ PO ÚNORU 1948) 2.4.1. Vztah státu a církve (1948 - 1950) V únoru roku 1948 vyvrcholil boj o moc v poválečném Československu. K vládě se dostala Komunistická strana Československa v čele se svým předsedou Klementem Gottwaldem. Jedním z možných třídních nepřátel nového režimu byla i církev. Po převratu se zájem představitelů nového státu soustředil na biskupy a kněží, ženské řády a kongregace byly ještě v této době mimo jejich 7 7 Hedvika Malíková, Krčská 29, Praha 4, [ze dne 15. března 2006]. 7 8 Viz Tretera, Jiří Rajmund, Stát a církve v České republice, Kostelní Vydři: Karmelitánské nakladatelství 2002, s. 42. 31 zájem. C o tedy bylo cílem ve vztahu státu a římskokatolické církve? Odpoutat československé představitele církve od Vatikánu a vytvořit národní církev, která bude loajální k režimu. Protože současně s požadavkem loajality zaváděla mnohá administrativní zákroky, jako bylo omezení a pak zákaz katolického tisku, odejmutí vedení matrik, zákaz provádění církevních obřadů mimo kostel, zákaz poutí, omezování a kontrola výchovy nových kněží a překážky ve vyučování náboženství na školách, církevní představitelé odmítli s komunistickou stranou spolupracovat.7 9 Po odmítnutí spolupráce církve s vládou přišel radikální krok. Byl vytvořen plán k likvidaci církve pomocí nových církevních zákonů.8 0 Dne 14. října 1949 byly přijaty první dva zákony. Jedním byl zákon (č. 217/1949 Sb.) o zřízení Státního úřadu pro věci církevní, který měl z a úkol dozor nad církevními a náboženskými společnosti. Lokálně tento úřad působil na okresních národních výborech, kde byly dosazeni tajemníci pro věci církevní a na krajských národních výborech byly zřizovány církevní oddělení. Druhým byl zákon (č. 218/1949 Sb.) o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem.8 1 Oba zákony postihly církev jako celek, bezprostředně ještě ne ženské řehole. Zákony, které přímo v těchto letech postihly Institut Blahoslavené Panny Marie, byly dva, první se týkal pozemkové reformy, zatímco druhý nesl název „Zákon o jednotné škole". 2.4.1.1. Třetí pozemková reforma Dne 21. března 1948 byl schválen zákon (č. 46/1948 Sb. z. a n.) o nové pozemkové reformě.8 2 První pozemková reforma z roku 1919 a její revize Viz Kaplan, Karel, „Státní církevní politika 1948 - 1950", in: Hanuš, Jiří - Stříbrný, Jan (eds.), Stát a církev v roce 1950, Brno: CDK2000, s. 17. „V komunistické úřednické terminologii se jim říkalo „církevní zákony" (podobně se politice komunistické strany směřující k zatlačení až postupné likvidaci církví říkalo „církevní politika"). V demokratických disidentských kruzích se hovořilo o „proticírkevních zákonech"." Cit. Tretera, Jiří Rajmund, Stát a církve v České republice, Kostelní Vydři: Karmelitánské nakladatelství 2002, s. 46. Viz Tretera, Jiří Rajmund, „Nová právní situace církví a náboženských společností v roce 1950", in: Hanuš, Jiří - Stříbrný, Jan (eds.), Stát a církev v roce 1950, Brno: CDK2000, s. 2 6 - 2 7 . Viz Tretera, Jiří Rajmund, Stát a církve v České republice, Kostelní Vydři: Karmelitánské nakladatelství 2002, s. 45. 32 zroku1947 se týkala pozemkového majetku ve výměře nad 50 ha. Změnu přinesla tato nová pozemková reforma z roku 1948, která byla téhož roku zaváděna do praxe, „podle níž bylo do vlastnických vztahů možno zasáhnout i pod uvedenou výměru, podle zásady „půda patří těm, kdo na ní pracují"."8 3 Tím bylo umožněno vyvlastnení a následná parcelace půdy, aniž se přihlíželo k tomu, že na ní mnozí příslušníci církevních institucí pracovali.8 4 V e výsledku byl zákonem vyvlastněn veškerý církevní majetek bez rozdílu v jeho výměře. V e Štěkni byly pozemkové reformy prováděny v říjnu téhož roku. V e štěkeňské kronice jsou vyjmenovány pozemky, které spadají do záboru, a jedním z nich je i „Ústav angl. pan. č. 1 sady a parky".8 5 Dne 5. listopadu je zaznamenáno i samotné vyvlastnení: „Veškerý majetek Ústavu angl. panen dán pod národní správu. Správcem ustanoven učitel J . Staněk."8 6 2.4.1.2. Zákon o jednotné škole Institut Blahoslavené Panny Marie byl nejvíce postižen zákonem, který přímo ovlivnil činnost řádu, protože se vztahoval k provozovatelům škol. „Školský zákon (Zákon o jednotné škole) projednala vláda 25. března 1948 a Ústavodárné shromáždění jej schválilo 21. dubna 1948."8 7 Ještě před uzákoněním a následném uplatnění tohoto zákona byly řeholnice poprvé konfrontovány s mocí, kterou disponovaly Akční výbory. Danou situaci popisuje současná provinciální představená Terezie Helena Vasilová: „16. dubna 1948 navštívila Ústav Anglických panen komise okresního akčního výboru a rozhodla přestěhovat sem strakonický sirotčinec. Za několik dní skutečně přijelo 23 ohlášených sirotků. Chovanky ústavu (jazykové školy) se musely vtěsnat do méně místností."8 8 Tretera, Jiří Rajmund, „Nová právní situace církví a náboženských společností v roce 1950", in: Hanuš, Jiří - Stříbrný, Jan, Stát a církev v roce 1950, Brno: CDK2000, s. 25. Viz Tretera, Jiří Rajmund, Stát a církve v České republice, Kostelní Vydři: Karmelitánské nakladatelství 2002, s. 45. Státní okresní archiv (SOkA) - Strakonice, Fond OÚ Štěken, Kronika (1939 - 1952), s. 278. Tamtéž, s. 279. Vaško, Václav, Neumlčená II., Praha: Zvon 1990, s. 20. Vasilová, Terezie Helena, „Česká provincie Institutu Beatae Mariae Virginis", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 146. 33 V e štěkeňské kronice je několik záznamu o chování sirotků, na které byly časté stížnost z řad obyvatel Štěkně, ale i od samotné provinciální představené.8 9 Uplatnění nového školského zákona bylo uvedeno do praxe 1. října 1948, kdy byla škola kongregaci zrušena. Z a jakých podmínek k tomu došlo, zaznamenala Blanka Pirnosová: „Do Štěkně dorazila komise, stroze prohlásila učebny za nevyhovující a školu zavřela: učebny se zapečetily a děvčata musela domů. V týchž místnostech pak od září následujícího roku byla umístěna škola státní, než se postavila nová."9 0 Podobný osud potkal další školu Institutu ve Svojšicích u Kolína. Zde bylo do června roku 1949 jazykové učiliště s pensionátem. Po jeho uzavření zde krátce byla umístěna postižená mládež.9 1 2.4.2. Zřízení „Domova pro přestárlé u sester B. M. V." Měšťanská škola sídlila ve štěkeňského zámku v bývalých učebnách soukromé Jazykové školy IBMV od roku 1949 až do roku 1953, kdy byla postavená nová budova pro tehdy již základní školu. Současně se školou se zde pražská Charita (ČKCH) rozhodla zřídit ozdravovnu pro řádové ošetřovatelky. V polovině března přijelo několik alžbětinek z Prahy. Do Štěkně přijížděly další řeholnice z různých nemocnic na zotavenou.9 2 Tato ozdravovna však neměla dlouhého trvání a řeholnice musely nalézt vhodnější řešení své situace. „Výhradně školsky orientované řehole proto musely znovu zvážit svou profesní orientaci a zpravidla začaly vykonávat ošetřovatelskou činnost."9 3 To byl i případ Institutu Blahoslavené Panny Marie ve Štěkni. Štěkeňská kronika popisuje, co se stalo v říjnu roku 1949: 8 9 Státní okresní archiv (SOkA) - Strakonice, Fond OÚ Štěken, Kronika (1939 - 1952), s. 272. 9 0 Pirnosová, Blanka, „S pokorou a láskou", Jihočeská pravda 18/49, 1990, s. 6. 9 1 Viz Vasilová, Terezie Helena, „Česká provincie Institutu Beatae Mariae Virginis", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 149. 9 2 Viz tamtéž, s. 146. Tesař, Petr, „Zenske řehole v období totality", in: Vlček, Vojtech (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 23. 34 „V Ústavu anglických panen zřízen „Domov pro přestárlé u sester B. M. V.", v němž je ubytováno s celým zaopatřením 30 - 40 žen za měsíční poplatek 1. 250 Kčs až 2. 000 Kčs a to dle požadavků."9 4 Správu nového charitního domova měly zpočátku v rukou samy sestry Institutu.9 5 Proto bylo nutné, aby se z učitelek z a krátkou dobu přeškolily na ošetřovatelky. Z a jakých podmínek se uskutečnilo mi vyprávěla Hedvika Malíková: „Za války ve štěkeňské měšťanské škole pracovala učitelka Veleová. Později se stala ředitelkou zdravotní školy v Českých Budějovicích. V této situaci umožnila několika sestrám absolvovat maturitu, aby se z nich mohly stát zdravotní sestry."9 6 Na jejich tehdejší studium vzpomíná Libuše Zimová: „Já jsem v těchto letech učila ve štěkeňské škole biologii. Sestry z Institutu mě požádaly, zda bych S. Cyrile a M. Augustine nepomohla s přípravou na jejich maturitní zkoušku. Nějakou dobu jsem do zámku docházela ještě spolu s učitelem Ottou Zwettlerem. Naše spolupráce skončila ve chvíli, kdy jsme byly upozorněni, že náš styk s řeholnicemi není vhodný a že by mohl mít pro nás určité následky."9 7 Díky tomuto kroku, kdy si některé řeholnice dodělaly potřebnou kvalifikaci pro práci v sociálním ústavu, se staly na dlouhou dobu v domově důchodců nenahraditelné, neboť nebyl k dispozici jiný ošetřující personál. Podobný osud potkal i zbývající dva domy Institutu. V e svojšickém zámku byl od 15. září zřízen „Domov pro přestárlé a práce neschopné". Dům v Nýrsku potkal stejný osud během roku 1949.9 8 Státní okresní archiv (SOkA) - Strakonice, Fond OÚ Štěken, Kronika (1939 - 1952), s. 307. Viz Vasilová, Terezie Helena, „Česká provincie Institutu Beatae Mariae Virginis", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 146. Hedvika Malíková, Krčská 29, Praha 4, [ze dne 15. března 2006]. Libuše Zimová, Klostermannova 62, Štěken, [ze dne 23. května 2006]. Viz Vasilová, Terezie Helena, „Česká provincie Institutu Beatae Mariae Virginis", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 148 - 149. 35 2.5. PADESÁTÁ LÉTA 2.5.1. Plán na likvidaci řeholních řádů a kongregací „Vykonavatelé církevní politiky zvýšily svůj zájem o řády už v lednu 1 9 4 9 . " " Likvidace řeholních řádů a kongregací byla přesně naplánovaná. Jasný cíl a postup k jeho dosažení se dočteme v návrhu z března 1950 vydaného Státním úřadem pro věci církevní (SÚC), otištěný v knize Karla Kaplana. Píše se v něm: „Budeme směřovat k tomu, abychom soustředili řeholníky a řeholnice v nejmenším počtu klášterů."1 0 0 Ze stejného dokumentu lze vyčíst přesné údaje o jejich počtech, neboť vypracování tohoto dokumentu předcházela rozsáhlá činnost SÚC v jejich evidenci. Pro tuto práci jsou podstatné vybrané údaje, „Anglické panny: 4 domy, 56 řeholnic, v ústavech a nemocnicích 14, zbývá 42," v plánu jejich budoucího umístění je „společný centralizační klášter německého řádu v Bruntále, okres Olomouc".1 0 1 2.5.2. Proces s deseti představiteli mužských řeholí Centralizaci řeholních řádů a kongregací předcházela „propagační kampaň" která měla „na konkrétních případech odhalovat reakční činnost reakčních řeholníků."1 0 2 Bylo vybráno deset „nejreakčnějších" církevních představitelů mužských řádů, které osobně schválil Alexej Čepička.1 0 3 Po čtyřdenním procesu, který skončil 4. dubna 1950 vynesl Státní soud tyto výše trestů: „ThDr. Ivan Mastilák doživotí, Augustin Machálka 25 let, František Šilhán 25 let, Vít Tajovský 20 let, ThDr. Silvestr Braito 15 let, Adolf Kajpr 12 let, PhDr. Jan Evangelista Kaplan, Karel, Stát a církev v Československu v letech 1948-1953, Brno: Doplněk 1993, s. 118. 3 Tamtéž, s. 380. 1 Tamtéž, s. 382. 2 Tamtéž, s. 383. „Alexej Čepička (1910-1990): vletech 1948 - 1950 ministr spravedlnosti, generální tajemník ÚAV NF, předseda církevní komise ÚV KSČ - „šestky"." Cit. Rázek, Adolf, „Josef Toufar: Oběť proticírkevní strategie režimu", in: Hanuš, Jiří - Stříbrný, Jan (eds.), Stát a církev v roce 1950, Brno: C D K 2000, s. 48. 36 Urban 14 let, Jan Blesík 10 let, František Mikulášek 9 let, Stanislav Barták 2 roky."1 0 4 A z a co byli odsouzeni? „Pražský proces s desíti představiteli katolických řádů v Československu poodhrnul roušku nad tím, co se vlastně skrývá za zdmi klášterů. Zjištěné skutečnosti jsou žalujícími dokumenty o zločinné činnosti nepřítele maskujícího se navenek za svá vznešená řádová roucha. Jsou to skutečnosti, nezvratně prokazující, že se kláštery změnily v sídla velezrady, že se v nich místo Bohu slouží cizáckému Vatikánu a že místo modliteb se tu shromažďují zbraně a přechovávají protistátní živly. Místo upevňování víry šířily dnes řády nenávist k republice a jejímu lidu."1 0 5 Tento úryvek čerpám s propagandistické brožury „Co se skrývalo za zdmi klášterů", kterou vydalo ministerstvo informací a osvěty. Autory jsou Jindřich N e u l s 1 0 6 a Miroslav Dvořák. Součástí tohoto procesu totiž byla mohutná kampaň, která měla „vzbudit patřičný hněv pracujícího lidu proti „vlastizrádcům", v tomto případě proti řeholníkům". Celý průběh procesu byl medializován v tisku, v rozhlase, byly vytištěny tendenční letáky a brožury, v kinech byl promítán krátký film, na pracovištích se sbíraly „souhlasné rezoluce požadující vyšší tresty".1 0 7 Místo doslovu v brožuře „Co se skrývalo za zdmi klášterů" je pouze zpráva s názvem O návrat katolických řádů k náboženskému poslání, kterou dne 18. dubna 1950 přinesla Československá tisková kancelář: „Aby bylo znemožněno pokračování v této nepřátelské činnosti katolických řádů, bylo přikročeno k opatření, která znamenají návrat řádů k jejich původnímu a pravému náboženskému poslání. Poněvadž bylo zjištěno, že v prostorných klášterních budovách žilo vždy jen několik jednotlivců, kteří nepracovali a zabývali se ponejvíce Vlček, Vojtěch, „Perzekuce mužských řeholí (1948-1950)", in: Hanuš, Jiří - Stříbrný, Jan (eds.), Stát a církev v roce 1950, Brno: C D K 2000, s. 61. 5 Neuls, Jindřich - Dvořák, Miroslav, Co se skrývalo za zdmi klášterů, Praha: Ministerstvo informací a osvěty 1950, s. 7. 0 Jindřich Neuls se podílel i na výrobě dalších procesů proti církevním představitelům. 7 Vlček, Vojtěch, „Perzekuce mužských řeholí (1948-1950)", in: Hanuš, Jiří - Stříbrný, Jan (eds.), Stát a církev v roce 1950, Brno: C D K 2000, s. 62. 37 štvaním a pobuřováním, byly řády soustředěny do několika klášterů, kde budou mít možnost, aby se věnovaly ryze náboženskému poslání, podle zvláštních předpisů vlastní řehole. Uprázdněné klášterní budovy budou dále sloužit především potřebám katolické Charity a sociálním a zdravotním účelům..."1 0 8 Takto byla veřejnosti oznámena a zdůvodněna Akce K. 2.5.3. Akce K Akce K neboli deportace řeholníků všech mužských řeholních řádů a kongregací, jejímž cílem bylo soustředit je do předem vytypovaných centralizačních klášterů a pro „reakčnější" řeholníky byly připraveny internační tábory. Centralizace proběhla ve dvou etapách. První, už z a osm dní po skončení procesu s deseti představiteli mužských řeholí, se uskutečnila v noci ze 13. na 14. dubna 1950. Druhá etapa, která se týkala zbývajících 18 řeholí, proběhla opět v nočních hodinách z 27. na 28. dubna 1950.1 0 9 2.5.4. Akce „Vyklizení ženských klášterů" Nečekaný úspěch Akce K vedl v vypracování plánu, který měl obdobně soustředit ženské řeholní řády a kongregace, i když oproti Akci K měla mít postupný průběh.1 1 0 Konkrétní plán této akce vypracoval Státní úřad pro věci církevní začátkem léta roku 1950 a nesl název „Akce vyklizení ženských klášterů" (Akce VŽK). Tento plán nesl motto: „Aby byly všechny řeholnice Neuls, Jindřich - Dvořák, Miroslav, Co se skrývalo za zdmi klášterů, Praha: Ministerstvo informací a osvěty 1950, s. 149 - 150. 1 0 9 Viz Vlček, Vojtěch, „Perzekuce mužských řeholí (1948-1950)", in: Hanuš, Jiří - Stříbrný, Jan (eds.), Stát a církev v roce 1950, Brno: C D K 2000, s. 64. 1 1 0 Viz Tesař, Petr, „Ženské řehole v období totality", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 24. 38 zaměstnány užitečnou prací, aby bylo účelně využito klášterních budov a aby bylo zabráněno rozvratné činnosti některých řeholnic."1 1 1 2.5.4.1. První fáze centralizace „První fáze centralizace, provedená na konci července a počátku srpna, se týkala de facto pouze objektů pro armádu a její realizaci prováděla fakticky armáda vlastními silami v civilu - jednalo se o 16 objektů."1 1 2 Jedním z těchto objektů byl dům Institutu Blahoslavené Panny Marie v Nýrsku u Klatov, který ležel v blízkosti hranic se Spolkovou republikou Německo, což byl častý cíl lidí, kteří utíkali z komunistického Československa. Jednak obsazení pohraničí armádou byla komunistická taktika v zabránění uprchnutí ze země a jednak řádové sestry coby „nespolehliví občané", byly v podezření z napomáhání těmto útěkům. Nevím, z d a to byl i případ Institutu Beatae Mariae Virginis, ale napomáhání řeholnic emigraci byl častý důvod obvinění, za kterým následoval soudní proces. Jak na dané vystěhování vzpomínají samotné řeholnice a co si o něm poznamenaly do své kroniky: „20. června 1950 oznámila provinciální představená sestrám v Nýrsku, že Státní úřad pro věci církevní nařizuje vystěhování celého domu i vily, která k němu patřila. Sestry měly být přemístěny do svojšického domu. Obyvatelky domova důchodců měly být převezeny do Velkých Karlovic u Znojma. Když se to stařenky dověděly, daly se do pláče. Sestry přijaly toto rozhodnutí s oddaností do vůle Boží. Do kroniky domu napsaly: „Jsme první ženský klášter, který je vystěhován. Jako důvod je udáno, že je to ze státních důvodů. Chápeme to, jsme blízko hranic." Dokonce července 1950 byly obyvatelky odstěhovány. Pak byla řada na sestrách. S nakládáním nábytku pomáhali vojáci. V kronice je o odchodu zaznamenáno: „Když už je pusto v domě, přeje si veledůstojný konzistorní rada P. Petr, aby Nejsvětější svátost byla přenesena do kostela, neboť sám chce brzo odejít do Štěkně. Odchod našeho Pána byl 1 1 1 Tamtéž, s. 26. 1 1 2 Tamtéž, s. 25. 39 nejsmutnějším okamžikem veškerého stěhování. Představená a některé sestry doprovodily Nejsvětějšího k lávce a vrátily se do spěchu stěhování. V půl sedmé večer po rozloučení v prázdné kapli jsme vyjely autokarem za tiché modlitby. Z obyvatelstva nebyl nikdo přítomen, neboť ve dny stěhování vracela stráž na silnici vedoucí k ústavu lidi, kteří k nám chtěli přijít."1 1 3 2.5.4.2. Další etapa centralizace „V rámci otevřeného proticírkevního boje měly být řeholnice z celé české republiky izolovány v táborech, aby „negativně" nábožensky neovlivňovaly rodící se socialistickou společnost."1 1 4 Tento citát předeslal, proč se další etapa zaměřila na soustředění řeholnic. Zde je potřeba zdůraznit: „v roce 1950 žilo u nás v 502 řádových domech 7643 řeholnic všech řádů a kongregací. Setry působily na různých pracovištích - naprostá většina řeholnic pracovala v nemocnicích a sociálních ústavech Charity (dětské domovy a útulky, domovy pro přestárlé, nevyléčitelně nemocné, tělesně i mentálně postižené atd.), dále vedly školy (mateřské, obecné, měšťanské, gymnázia, učitelské ústavy, umělecké školy aj.) a spravovaly studentské internáty."1 1 5 To se mělo brzy změnit. Řeholnice, které byly postradatelné ve zdravotnických zařízeních, nebo které nebyly využity v sociálních ústavech pro přestárlé a nevyléčitelně choré, byly soustředěny do předem vybraných centralizačních klášterů, např. v Rýmařově, Opavě, Bruntále.1 1 6 V těchto klášterech byly pod dohledem civilních vedoucích většinou z řad spolupracovníků StB. 1 1 3 Vasilová, Terezie Helena, „Česká provincie Institutu Beatae Mariae Virginis", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 149. 1 1 4 Vlček, Vojtěch, „Procesy s řeholnicemi v 50. letech", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 60. 1 1 5 Tamtéž, s. 5 9 - 6 0 . 1 1 6 Viz „Návrh SÚC na postup vůči klášterům a řádům", in: Kaplan, Karel, Stát a církev v Československu v letech 1948 - 1953, Brno: Doplněk 1993, s. 380 - 389. 40 Řeholnice nastoupily na nucené práce v textilním průmyslu a zemědělství, po dlouhou dobu bez nároku na řádnou m z d u . 1 1 7 Pro příklad uvedu několik míst, kde byly zaměstnány: textilní továrny ve Varnsdorfu, v Hejnicích, Broumově, Moravci, Radvanově, Bílé Vodě, Oseku či v Lánově. Sestry pracovaly většinou odděleně od ostatních zaměstnanců pod neustálým dozorem. Oblečeny zůstávaly v řeholním rouchu, které odmítaly svléknout, ačkoliv při práci byly velice nepohodlné, někdy i nebezpečné, protože hábity nebyly šity k takové práci, kterou byly sestry nuceny vykonávat.1 1 8 Pro velké množství řeholnic1 1 9 a malé zkušenosti pracovníků SÚC s akcí podobného rozsahu se často stávaly chyby kvůli špatné koordinaci.1 2 0 K omylu došlo i v případě Institutu Blahoslavené Panny Marie. Jednalo se o čtyři řeholnice, které bydlely při kostele sv. Josefa na Malé Straně. Kostel sv. Josefa patřil k jejich bývalému domu, který v roce 1921 odkoupilo Ministerstvo financí. Ministerstvo vyčlenilo malý byt pro sestry, aby se mohly starat o kostel a tím zajišťovat jeho činnost. Tak tomu bylo až do roku 1950: „Dne 14. září 1950 byly tyto sestry včasných ranních hodinách odvezeny do Opavy k jeruzalémským sestrám. Byly totiž omylem považovány za sestry jeruzalémské. Sestry tohoto řádu je v Opavě mile přijaly a přidělily jim pokoj, kde mohly bydlet. 2. dubna 1951 přepadlo tento klášter na 60 mužů a žen SNB. Představené oddělili zvlášť od ostatních sester. O půlnoci byly sestry autobusem převezeny do Hradce u Opavy. Zde byly celý rok přísně internovaný. Mater Kaplanova ve svém svědectví napsala: „Na Hradci jsme celý rok neměly mši svatou. V 8 hodin večer nám náš zpovědník denně poslal požehnání. Tajně jsme dostaly konsekrované hostie... Po roce k nám přišla Charita. Rozpustila celé internovaní." Pražské sestry se dostaly s jeruzalémskými sestrami do Jiřetína. Bránily se, že jsou z jiného řádu, ale příslušník bezpečnosti jim řekl, že v Čechách jsou zvány Anglické panny, ale ve Slezsku že mají název Panny Marie 1 1 7 Viz Tretera, Jiří Rajmund, Stát a církve v České republice, Kostelní Vydři: Karmelitánské nakladatelství 2002, s. 49. 1 1 8 Viz Mendelová, Edita, „Persekuce ženských řeholí v r. 1950", in: Hanuš, Jiří -Stříbrný, Jan (eds.), Stát a církev v roce 1950, Brno: C D K 2000, s. 85. 1 1 9 Čísla postižených řeholnic jsou odlišná, jelikož každá kniha o dané problematice čerpá z odlišných pramenů. V průměru se však jejich počet uvádí mezi 2 500 až 4 500. 1 2 0 Tesař, Petr, „Ženské řehole v období totality", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 27. 41 Jeruzalémské. Časem se omyl prokázal a tři sestry se mohly vrátit do štěkeňského domu. Sestra Markéta Marie, asi protože ještě neměla důchodový věk, byla odvezena do Úpice nad Metují. Tam pracovala v prádelně Inu. Prostředí v prádelně bylo nezdravé. Až po třech letech se konečně dostala zpět k vlastním spolusestrám do Svojšic."1 2 1 2.5.4.3. Následný postup proti řeholnicím Internace do centralizačních klášterů, jak už jsem uvedla výše, se týkala řeholnic, které byly postradatelné ve svém původním zaměstnání, protože mohly být jednorázově uvolněné. V e většině zdravotnických zařízeních to nebylo možné, protože „pro rok 1950 uvádí SÚC v Československu 9748 sester pracujících v nemocnicích",1 2 2 což by pro zdravotnické instituce znamenalo nalézt ve velmi krátké době množství nového, řádně vyškoleného personálu. Z toho důvodu byla další etapa konána s cílem nahradit řádové sestry civilním personálem. Byly i případy, kdy se sami lékaři či zřizovatelé sociálních zařízení bránili v odchodu řeholnic, jelikož „v nemocnicích byl ceněn jejich laskavý přístup k pacientům, zkušenost a profesionalita, protože většina z nich absolvovala přiměřené vzdělání."1 2 3 Přesto byly do roku 1955 z nemocnic odstraněny. 2.5.5. Zasahování do života ženských řeholí Souběžně s deportacemi celých řeholí a odstraňováním z jejich tradičních zaměstnání byly řádové sestry vystaveny dlouhodobým administrativním tlakům. Zde uvedu několik příkladů z praxe. Státní úřad pro věci církevní zavedl v roce 1950 „tzv. ohlašovací povinnost", která měla z a cíl kontrolovat pohyb 1 Vasilová, Terezie Helena, „Česká provincie Institutu Beatae Mariae Virginis", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 145. 2 Vlček, Vojtěch, „Procesy s řeholnicemi v 50. letech", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 61. 3 Tamtéž, s. 60. 42 řeholnic. Řeholnice musely hlásit opuštění kláštera spolu s oznámením cíle jejich cesty, která jim buď byla povolena nebo zamítnuta.1 2 4 Ten samý úřad řeholním řádům a kongregacím povoloval přijímání dorostu, což bylo ve většině případech odmítnuto. „Uplatňovaný zákaz přijímání dorostu měl vést k vyhynutí ženských řeholních institutů a bývá označován z a specificky československý pokus o jejich genocidu."1 2 5 To byla jen část prostředků, kterými civilní správa zasahovala do života řeholnic s cílem jejich maximální kontroly. 2.5.6. Internace představených Největší zásah do života řeholních řádů a kongregací se uskutečnil v létě roku 1952, kdy proběhla celorepubliková internace představených ženských řeholí v závodním internátu v Hejnicích. Cílem akce bylo odstranění vedení řeholních řádů a kongregace. Představitelé Státního úřadu pro věci církevní předpokládali, že bude snadnější kontrolovat zbývající řeholnice, které budou moct snáze přesvědčit k odchodu z řeholního života. V e většině případech jim tento krok nepřinesl kýžený cíl. Zbylé řeholnice zvolily ze svých řad nové představené, které byly z bezpečnostních důvodů před veřejností utajeny.1 2 6 Tato situace nastala i ve štěkeňském domě Institutu Blahoslavené Panny Marie. Jejich provinciální představená M. Pavla Hoppeová byla zadržena spolu s představenou štěkeňského domu M. Gabrielou Nedvědovou. Jakým způsobem jejich internace probíhala, popsala podle archivních záznamů Institutu B M V současná provinciální představená S. Terezie Helena Vasilová: „Dne 28. června 1952 byly obě představené lstí vylákány na ONV ve Strakonicích. Okresní církevní tajemník Trtek vyhlížel z okna budovy a hned obě zavedl do místnosti, kde sedělo 15 mužů v civilu, ale nevlídného vzezření. Jeden z nich jim přečetl listinu, že podle § 15 1 2 4 Viz Tesař, Petr, „Ženské řehole v období totality", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 29. 1 2 5 Tretera, Jiří Rajmund, Stát a církve v České republice, Kostelní Vydři: Karmelitánské nakladatelství 2002, s. 49. 1 2 6 Viz Tesař, Petr, „Ženské řehole v období totality", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 31. 43 mají být převezeny do Hejnic. Námitky byly marné. Byly přinuceny podepsat listinu a pak je ihned muži obklopili a zadním vchodem zavedli k autu, které rovněž bylo obklopeno civilisty, pravděpodobně tajnými policisty. Nastoupila s nimi jedna žena a dva muži. Mluvit mezi sebou nesměly. V půl šesté večer dojely do Hejnic, kde je přijala referentka a hned za nimi zamkla. Každou zavedla do jiné místnosti, ne příliš čisté, nevetrané. Několik sester z jiných řádů přijelo před nimi a pak po celou noc auta svážela představené z různých řádů. Deset policistů je od tohoto večera ve dne v noci hlídalo. Okna se nesměla otevřít, tím méně aby se někdo z okna podíval. Druhý den ráno jim referentka odebrala tužky, pera i papír. Při vyplňování osobních dokladů oznamovala všem, že která se podepíše, že chce jít do civilu, bude okamžitě propuštěna, z 80 přítomných ani jedna nepodepsala. Občas přijížděl církevní tajemník z Liberce nebo paní Prečnerová z Prahy a jiní páni a sestry byly volány k výslechu. Nikdo nevěděl, kdy přijde na řadu a co vlastně od nás chtějí vědět. Jedna z postižených (asi M. Pavla) o této době píše: „Celý den jsme pracovaly pro továrny, abychom se prý uživily. Jídla však bylo velmi málo. Do zahrady nikdo nesměl. Všude byly zřízeny odposlouchávače, na což jsme přišly dosti brzo. Odposlouchávač byl i v kapli za oltářem, kde byla zpovědnice. O tom jsme dlouho nevěděly. Mši sv. jsme měly, ale jen třikrát v týdnu. Když se některá sestra provinila, že třebas na lístku napsala něco, co se paní referentce nelíbilo, byly potrestány všechny, a sice tak, že třebas i čtvrt roku nikdo nesměl psát a dostávat dopisy." Bez vysvětlení a bez soudu, bez omluvy tam byly představené drženy až do 14. srpna 1955, kdy jim bylo oznámeno, že jsou propuštěny a mohou okamžitě odjet."1 2 7 7 Vasilová, Terezie Helena, „Česká provincie Institutu Beatae Mariae Virginis", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 146 - 147. 44 2.5.7. Život řeholnic v následujících letech V roce 1953 se vystupňoval vztah státu k ženským řeholím, ale i k církvi jako celku. Byly zakazovány bohoslužby, poutě, procesí, výuka náboženství a podnikány jiné administrativní kroky proti církvi.1 2 8 V e vztahu křeholnicím, které podle akce VŽK měly být vytlačeny z veřejného života, se naplánoval nový postup. Byla ukončena taktika, při které se řeholnice nutily k návratu do civilu. Novým cílem bylo jejich zaměstnání jako ošetřovatelky v charitních domovech pro přestárlé a nevyléčitelně choré. Podmínkou bylo, že budovy dané sociální instituce, která je zaměstná, budou na odlehlých místech republiky, daleko od měst. Jejich postupný převod do těchto zařízení měl být ukončen vletech 1968 - 1 9 7 0 . 1 2 9 Tento přístup k ženským řeholním řádům a kongregacím se nezměnil až do roku 1989. 2.5.8. Situace Institutu ve štěkeňském zámku „Domov pro přestárlé a práce neschopné u sester B M V " ve štěkeňském zámku, který od roku 1949 spravovaly sestry Institutu Blahoslavené Panny Marie, byl v padesátých letech přidělen pod správu České katolické Charity. Zařízení od té doby neslo název Charitní domov (CHD). Rok 1953 přinesl změnu. Charitní domov změnil správce, protože „Charita měla nařízeno ustanovit správce v domovech, jež měly více než 60 chovanců."1 3 0 K 1 . lednu 1960 přestaly domovy České katolické Charity takřka existovat, protože státu vadilo, že Charita byla přece jen církevní organizace, ve které nacházelo útočiště mnoho komunistické straně „nepohodlných" lidí z církve.1 3 1 Štěkeňský Charitní 8 Viz Kaplan, Karel, Stát a církev v Československu vletech 1948 - 1953, Brno: Doplněk 1993, s. 154. 9 Viz tamtéž, s. 168. 0 Vasilová, Terezie Helena, „Česká provincie Institutu Beatae Mariae Virginis", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 146. 1 Viz Tesař, Petr, „Ženské řehole v období totality", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 43. 45 domov prevzal pod svou správu - jako Domov důchodců - strakonický okres. Charitě zůstaly na starost jen domovy pro kněze.1 3 2 Podle předem nastíněného vývoje v zemi i zde se započalo s výměnou řádových sester z a civilní personál. Jednorázové odsunutí řeholnic nepřicházelo v úvahu, jelikož až do sedmdesátých let 20. století nebyli k dispozici vyškolení pracovníci a členky Institutu B M V neměly z a sebe náhrady. V e štěkeňské kronice1 3 3 je vždy ke konci daného roku zaznamenána přehledná data o obci. Z těchto statistických údajů lze vyčíst, kolik osob bylo ubytováno v Ústavu Charity. V l e t e c h 1953 - 1967, kdy byla kronika psána, se jejich počet pohyboval v rozmezí 134 až 159 lidí. Bohužel už zde není uvedeno, zda se jednalo pouze o chovance domova či jsou do těchto údajů započteny i řeholnice, které zde pracovaly, ale zároveň i žily. Podobný osud postihl i „Domov pro přestárlé a práce neschopné" ve svojšickém zámku. Svojšický domov, podle archivních záznamů české provincie Institutu Blahoslavené Panny Marie, podléhal nejdříve České katolické Charitě. V roce 1960 jej převzal Národní výbor hlavního města P r a h y . 1 3 4 O dva roky později sem byly na pomoc poslány sestry ze slovenské provincie kongregace, které měly částečně nahradit v zaměstnání svojšické řeholnice, které byly v té době většinou už v důchodovém věku. V letech uvolnění se slovenské sestry vrátily zpátky, jelikož na Slovensko byla lepší možnost získat nový dorost. Členky Institutu B M V zde byly zcela nahrazeny civilním personálem v roce 1976, kdy musely odsud odejít.1 3 5 2.5.9. Život řeholnic Institutu BMV v komunistickém režimu Členky Institutu Blahoslavené Panny Marie sice zůstaly ve svém bývalém domě ve Štěkni avšak z a podmínky, že zcela změní zaměření své kongregace. Nádobu, kdy byly prováděny největší intervence proti řeholím, nemají dobré 2 Vasilová, Terezie Helena, „Česká provincie Institutu Beatae Mariae Virginis", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 146. 3 Státní okresní archiv (SOkA) - Strakonice, Fond MNV Štěken, Kronika (1953 - 1967). 4 Viz Vasilová, Terezie Helena, „Česká provincie Institutu Beatae Mariae Virginis", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 149. 5 Viz tamtéž, s. 149 - 150. 46 vzpomínky. Příkladem je vyprávění M. Rafaely Schwerdtnerové, která se stala v roce 1968 provinciální představenou: „Nejhorší byl počátek padesátých let. Tehdy zavřeli představené všech řádů a s nimi i některé sestry řeholnice. Raději jsme spálily i naši kroniku, jen aby se nějaký zápis nestal záminkou k dalšímu věznění."1 3 6 I když se jim podařilo při akci VŽK přečkat v jejich bývalém štěkeňském zámku, byly na ně uvaleny, jako na ostatní řehole, přísné administrativní zákroky, které měly z a cíl zcela ochromit jejich řeholní život, který se tolik příčil marxistické ideologii. Zde cituji S. Marii Cyrilu Pinkovou, která vzpomíná na komunistický režim: „Úřady nás nijak neprotěžovaly a velice nás omezovaly. Nakonec se jim podařilo docílit toho, že jsme přestaly skoro existovat. Chtěly nás vymazat z historie."1 3 7 V komunistickém státě, ve kterém byl jakýkoliv kontakt s „kapitalistickým" zahraničím trestným, se řeholnice musely vyrovnat s velice omezeným kontaktem s generální představenou, ale i ostatními sestrami ze své kongregace. Tehdejší situaci popisuje současná provinciální představená Terezie Helena Vasilová: „Představené se snažily o kontakt se sestrami Institutu v zahraničí a hlavně s generalátem, který má sídlo v Římě. Tyto sestry měly veliké pochopení pro sestry ze zemí, kde byla totalita. Přirovnávaly naší situaci k době, kdy žila zakladatelka Mary Ward a její první následovnice, které také musely projít dobou zuřivého pronásledování. Několikrát se podařilo představeným vycestovat do zahraničí na setkání představených z celého světa. Vždy to bylo za velkých obtíží a potupných prohlídek na hranicích."1 3 8 D Zvelebil, Jan, „Návrat domů", Signál 26/51, 1990, s. 8. 7 S. Marie Cyrila Pinková, CJ, Štěken 1 - zámek, [ze dne 4. března 2006]. 3 Vasilová, Terezie Helena, „Česká provincie Institutu Beatae Mariae Virginis", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 148. 47 Dalším způsobem kontaktu s jejich zahraničními spolusestrami byla jejich neoficiální návštěva Československé republiky. N a jednu takovou návštěvu vzpomíná S. Marie Cyrila Pinková: „Naše současná generální představená Mechtild Mecklová v době, kdy byla řadovou sestrou v našem německém domě, podnikla riskantní výlet. Převlékla se do civilních šatů a jako turistka navštívila tehdejší komunistické Československo. Jejím cílem byl štěkeňský Domov důchodců, ve kterém jsme tehdy pracovaly."1 3 9 I když samy byly velice bedlivě sledované a každý jejich krok mohl být důvodem k dalšímu restriktivnímu opatření, odvážily se poskytnout útočiště „nepohodlným" kněžím a řeholníkům. „Během dalších let totality přicházely do štěkeňského zámku někteří kněží, velmi sledovaní Státní bezpečností. Mezi nimi byl i provincial jezuitů P. Šilhán1 4 0 a jiní kněží diecézni i tajní řeholníci. Mnozí z nich přijížděli do Štěkně také za karmelitánem P. Metodějem Minaříkem, který strávil se sestrami mnoho společných let. Teologové P. Bárta a P. Zvěřina učili sestry teologii."1 4 1 Normalizační léta byla charakteristická budováním ilegálních komunit. Jedním z aktivních propagátorů ilegální církve byl františkán P. Bárta. V případě Institutu Blahoslavené Panny Marie to znamenalo, že kongregace tajně učila a přijímala nové členy. 9 S. Marie Cyrila Pinková, CJ, Štěken 1 - zámek, [ze dne 4. března 2006]. 0 František Šilhán byl jedním z deseti církevních představitelů, se kterými byl v 50. letech veden proces. Dne 4. dubna 1950 byl odsouzen na 25 let odnětí svobody (viz kap. 2.5.2. Proces s deseti představiteli mužských řeholí). 1 Vasilová, Terezie Helena, „Česká provincie Institutu Beatae Mariae Virginis", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 148. 48 2.6. OBDOBÍ PRAŽSKÉHO JARA (1968 - 1972) „Rok 1968 je nejen v paměti občanů Československa spojen s pozoruhodným experimentem obrodného procesu celé společnosti v čele s KSČ, nazývaný pro svou krátkost a nejvýraznější projev na jaře tohoto roku pražské jaro."1 4 2 K církvi a následně i k ženským řeholím byl od státu uplatňován zcela jiný přístup. Příkladem může být státní povolení z 13. srpna 1968, ve kterém se řeholním řádům a kongregacím povolilo přijmout tzv. staré novicky, což byly kandidátky 0 vstup do řeholního života před rokem 1950. V e štěkeňské komunitě byla v roce 1968 do úřadu „novicmistrové" jmenována M. Rafaela Schwerdtnerová, která od toho samého roku zastávala úřad provinciální představené. V této krátké době do počátku 70. let získala kongregace několik nových členek.1 4 3 V letech 1962 až 1965 se konal druhý Vatikánský koncil. Jeho výsledky se dostávaly k věřícím v Československu velice obtížně. Rozšiřování koncilových dokumentů bylo trestné. V letech uvolnění se k výsledkům koncilu snáze dostaly 1 řeholnice Institutu B P M a mohly je uplatňovat v praxi. V kronice svojšického domu si zaznamenaly: „13. října 1970 se v komunitní kapli poprvé sloužila mše sv. v českém jazyce a kaple byla upravena podle nových liturgických předpisů. Tentýž rok navštívil komunitu biskup František Tomášek (tenkrát ještě nebyl kardinálem), aby sestrám osobně předal nový Římský misál."1 4 4 V této době se mohl Institut Blahoslavené Panny Marie na chvíli vrátit ke svému apoštolskému poslání, neboť jim bylo povoleno pracovat s dětmi a mládeží. Jakým způsobem to probíhalo, vzpomíná Marta Kodýdková: „V letech 1968 - 1972 bylo ve škole umožněno pro zájemce navštěvovat hodiny náboženství, které vedl tehdejší štěkeňský farář 2 Tesař, Petr, „Ženské řehole v období totality", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 47. 3 Vasilová, Terezie Helena, „Česká provincie Institutu Beatae Mariae Virginis", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 147. 4 Tamtéž, s. 150. 49 Jaroslav Michal. Tyto děti mohly každou sobotu od osmi hodin chodit do zámku za sestřičkami. V zámku nás měla na starost M. Augustina a M. Anežka. Za pěkného počasí jsme si směli hrát v zámeckém parku, kde jsme často konaly volejbalová utkání, kterých se účastnila i M. Anežka, nebo jsme s nimi chodili do jejich višňového sadu. Když bylo špatné počasí, zůstávali jsme v zámeckém salonku, ve kterém jsem hráli stolní hry. Sestřičky nás vždy pohostily čajem a bábovkou. Dávaly nám také různé omalovánky s náboženskou tematikou nebo tabulku, do které jsem si následující týden měli zaznamenávat naše dobré skutky nebo hříchy."1 4 5 Zakončením těchto sobotních setkání bylo, když Institut Blahoslavené Panny Marie pro tyto děti a mládež uspořádal nejprve první příjímání, které bylo 15. června 1969, a biřmování, které udílel českobudějovický biskup Josef Hlouch 16. května 1971 ve štěkeňském kostele sv. Mikuláše. 2.7. OBDOBÍ NORMALIZACE (1972 - 1985) Pražské jaro skončilo vstupem varšavských vojsk v srpnu 1968. V následujících letech byla uplatňována politika, jenž bývá označována jako normalizace. V e vztahu k řeholím je nejdůležitější výnos ze 14. června 1971, kdy „stát definitivně odmítl právní existenci řádů a řeholních kongregací, [...] v praxi to znamenalo konec všem nadějím na společné soužití státu a řeholních institucí a návrat ke stavu v roce 1950."1 4 6 V těchto letech byl nejdůležitějším problémem věk řeholnic, které pomalu a jistě dosahovaly důchodového věku. V období pražského jara Institut Blahoslavené Panny Marie přijal několik nových členek a později do kongregace vstoupilo ještě několik tajně, přesto to nestačilo k tomu, aby ve svém zaměstnání zabránily svému postupnému nahrazení civilním personálem. Marta Kodýdková, Nábřežní 83, Strakonice, [ze dne 7. dubna 2006]. 6 Tesař, Petr, „Ženské řehole v období totality", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 52. 50 2.7.1. Hledání nového komunitního domu Nejdůležitějším úkolem Institutu Blahoslavené Panny Marie v 70. letech bylo najít nový kongregační dům pro sestry, které byly v důchodovém věku a nemohly nadále zůstávat ve štěkeňském, ale i svojšickém domově důchodců. Řešení této situace bylo nalezeno po jednání tehdejší provinciální představené Rafaely Schwerdtnerové s českobudějovickým biskupem Josefem Hlouchem. Biskup nabídl kongregaci prázdnou faru v Dobré Vodě u Horní Stropnice z a údržbu fary a poutního kostela Nanebevzetí Panny M a r i e . 1 4 7 Na tehdejší situaci vzpomíná S. Marie Cyrila Pinková: „Fara byla v dezolátním stavu. Nejprve jsme ji musely upravit k bydlení, protože do ní nebyla zavedena voda ani elektřina. Náš tehdejší kněz byl civilním povoláním stavitel a proto nám s její opravou pomáhal. Vždycky nám zadal, co máme udělat a my jsme na její opravě společně pracovaly."1 4 8 V roce 1975 se sem mohly nastěhovat první sestry. Následují rok, kdyzeSvojšic musely odejít všechny řeholnice, několik mladších, které mohly být zaměstnány, přešlo do štěkeňského domova důchodců, ostatní, které byly v důchodovém věku, se nastěhovaly na faru v Dobré vodě. 2.7.2. Situace ve štěkeňském domově důchodců V e štěkeňské kronice z roku 1976 je záznam od kronikáře Josefa Voldána: „DOMOV je v současné době v obci největším zaměstnavatelem. K 31. prosinci 1976 je zde zaměstnáno 39 pracovníků. Z tohoto počtu je 20 řádových sester a 19 civilních zaměstnanců. Zdravotních sester 7 Viz Vasilová, Terezie Helena, „Česká provincie Institutu Beatae Mariae Virginis", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 150. 8 S. Marie Cyrila Pinková, CJ, Štěken 1 - zámek, [ze dne 4. března 2006]. 51 má domov 14 a všechny jsou z řad řádových sester. Civilní sestra není žádná."1 4 9 Po tomto zápisu je v kronice o domově důchodců umístěného v zámku dlouhá pomlka. Další záznam je až z roku 1984: „ K 1 . lednu 1984 měl Domov obyvatel: 158 důchodců a 7 řádových sester. K 31. 12. 1984 153 důchodců a 5 řádových sester."1 5 0 Jak řeholnice žily a pracovaly ve štěkeňském domově důchodců, vzpomínala Anna Klímová: „V sedmdesátých letech, když jsem do domova důchodců nastoupila jako kuchařka, byla většina personálu z řad sestřiček. V té době jich bylo ve Štěkni 39. Byly zde zaměstnány jako zdravotní sestry, ošetřovatelky, kuchařky, účetní, ale i jako uklízečky či pradleny. Prostě dělaly vše, co bylo potřeba. Postupem doby však byly nahrazovány civilním personálem. Několik let po otevření domova důchodců bylo do štěkeňského domova důchodců umístěno několik mentálně postižených chlapců z nedalekého oseckého ústavu. Většinou jim bylo přes dvacet pět let. Ty schopnější pomáhaly sestřičkám se starými lidmi, krmili je či nosili. Když bylo potřeba chodili nakupovat do blízké Jednoty, nosili balíky na poštu nebo pomáhaly krmit slepice a prasata. A jak zde řeholnice žily? Sestřičky se ke všem chovaly mile a většina obyvatel i zaměstnanců je měla většinou ráda. Zároveň se při své práci snažily dodržovat své řeholní stanovy. V zámecké kapli měly každý den v sedm hodin ráno mši a večer nějakou pobožnost. Na mši měly přístup obyvatelé domova i ostatní zaměstnanci, někteří se účastnili pravidelně, jiný jen o význačných svátcích, ale někdo nechodil vůbec. S kým řeholnice byly v kontaktu? Za některými občas přijeli jejich příbuzní. Z doby, kdy sestřičky provozovaly svou školu, měly spoustu známých, kteří je chodili navštěvovat. Byly to lidé ze Štěkni, Státní okresní archiv (SOkA) - Strakonice, Fond MNV Štěken, Kronika (1976 - 1980), s. 89. Tamtéž, s. 174. 52 ale i z nejrůznějších koutů republiky. Několikrát se tajně konaly v domově důchodců i setkání bývalých chovanek jejich školy."1 5 1 2.7.3. Odchod na Dobrou Vodu Jakmile řeholnice pracující ve štěkeňském domově důchodců dosáhla důchodového věku, byla nucena opustit zámek a odejít na faru v Dobré Vodě. Zlom nastal v roce 1985. Na danou situaci vzpomínala S. Marie Cyrila Pinková: „Postupně jsme dosahovaly 57 let. Jako důchodkyně jsme však nadále nesměly zůstávat ve štěkeňském domově a musely jsme postupně odcházet na Dobrou Vodu. V roce 1985, když už v pracovním poměru bylo jen pět sester, nám bylo oznámeno, že si nepřejí mít v jejich zařízení zaměstnané řádové sestry. V tomto roce jsme byly nuceny Štěken opustit."1 5 2 Jak probíhal odchod řeholnic ze štěkeňského domova důchodců, vyprávěla Anna Klímová: „Když odcházely, bylo to hrozný, neboť většina obyvatel ale i zaměstnanců je měla ráda. Odcházely nenápadně, postupně jedna za druhou. Protože si sebou nemohly vzít všechny své věci, pálily je v kotelně, kde vždy bylo velké množství všech možných písemností, knížek, obrázků, ale i kytek. Vše musely zlikvidovat, jelikož si myslely, že odchází navždycky. Po roce 1985, když všechny sestřičky odešly, nechal správce domova ze zámecké kaple udělat tělocvičnu."1 5 3 Anna Klímová, Putim 150, [ze dne 25. května 2006]. S. Marie Cyrila Pinková, CJ, Štěken 1 - zámek, [ze dne 4. března 2006]. Anna Klímová, Putim 150, [ze dne 25. května 2006]. 53 Jejich odchod ze Štěkně byl doprovázen ještě jednou událostí, kterou mi vyprávěla Marta Manová: „Když odcházely ze Štěkně, myslely si, že je to navždy. Proto nechaly vykopat kosterní ostatky svých zemřelých spolusester z jejich lesního hřbitova, který se nachází v areálu zámeckého parku a který založily ve dvacátých letech po svém příchodu do Štěkně. Kosterní ostatky nechaly převézt na hřbitov u sv. Otýlie v Českých Budějovicích, který se nacházel nedaleko jejich nového působiště na Dobré Vodě."1 5 4 2.7.4. Působení IBMV na Dobré Vodě Dobrá V o d a leží na severním úbočí Novohradských hor a je jedním z hlavních mariánských poutních míst v českobudějovické diecézi.1 5 5 Podle legendy se zde zjevila Panna Marie, která upozornila na léčivý pramen. V 18. století zde nechal majitel panství Karel hrabě Buquoy postavit v barokním slohu kostel zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie. V minulosti byla Dobrá Voda vyhledávaným místem nemocných. V době, kdy Čechy spadaly pod habsburskou monarchii bylo jedním z nej významnějších poutních míst. Úpadek místa začal po odsunutí německého obyvatelstva po 2. světové válce a dovršen byl ničivým požárem v roce 1949. Kostel sice plamenům unikl, ale až do 80. let chátral. Zachráněn byl nákladnou opravou na přelomu 80. a 90. let.1 5 6 K poutnímu kostelu patří přilehlá fara, kterou od roku 1975 obývaly řeholnice Institutu Blahoslavené Panny Marie. Od roku 1985, kdy na Dobrou Vodu přišly sestry ze Štěkně, zde žila „celá česká provincie IBMV (celkem asi 39 sester). Představenou domu byla provinciální představená M. Augustina * Marta Manová, Zahradní 172, Štěken, [ze dne 22. května 2006]. 5 Viz Hrudníková, Mirjam - Krejčíř, Miroslav - Pala, Josef, Katolická ročenka 95, Kostelní Vydři: Karmelitánské nakladatelství 1995, s. 119. 0 Dibelková, Irena, Poutní místa v Čechách, Praha: Olympia 2004, s. 69 - 70. 54 Pelikánová."1 5 7 Jak zde žily, popisuje současná provinciální představená Terezie Helena Vasilová: „Sestry žily ve věrnosti svůj zasvěcený život i přes své stáří. V ateistickém prostředí pohraničí byly jakoby duchovním centrem tohoto místa. Byly povzbuzením pro malou obec věřících zdejšího kraje. S velkodušností se staraly o hosty a poutníky, kteří k nim zavítali, a zvláště o kněze. Budoucnost Institutu viděly v několika málo mladších členkách a v sestrách, které žily své povolání do Institutu prozatím utajeně."1 5 8 Obyvatelé Štěkně, ale i zaměstnanci domova důchodců jezdili navštěvovat řeholnice Institutu Blahoslavené Panny Marie na jejich nové působiště v Dobré Vodě. O jedné takové návštěvě mi vyprávěla Marta Manová: „Jednou jsme jely na Dobrou Vodu, navštívit sestřičky. Na jejich faře měly velkou společenskou místnost, kam všechny sešly. Vyptávaly se, co je nového ve Štěkni. Sestra Rafaela, tehdy už jí bylo přes devadesát let, si vzpomněla na téměř každého štěkeňského obyvatele. Sestřičky totiž znaly mnoho lidí a zajímaly, co dělají a jak se mají, i když už dávno byly pryč."1 5 9 2.8. ZÁVĚR ZA KOMUNISTICKÝM REŽIMEM V roce 1988, kvůli celospolečenské situaci v Československu, ale i v Sovětském svazu, „vyústily v pokyn Sekretariátu vlády ČSR pro věci církevní ze dne 29. 8. 1988 č. j. 12.448/88 o přijímání členek do ženských řeholí."1 6 0 Ženské řeholní řády a kongregace této situace využily a oficiálně 7 Vasilová, Terezie Helena, „Česká provincie Institutu Beatae Mariae Virginis", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 151. 8 Tamtéž, s. 151. 9 Marta Manová, Zahradní 172, Štěken, [ze dne 22. května 2006]. 0 Tesař, Petr, „Ženské řehole v období totality", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 57. 55 přijaly do svých řad své tajné sestry. Tato změna v politice vlády k církevním organizacím, byla jen předzvěstí událostí, které se daly do pohybu po 1989. Na závěr kapitoly bych krátce shrnula, jak tato doba ovlivnila ženský řeholní život. Podle plánů na likvidaci ženských řeholí měly v roce 2000 zcela zaniknout, a tím jako specifická skupina zmizet ze společnosti. Pravdou však zůstává, že „v průběhu 40 let došlo k propadu počtu řeholnic z přibližně 7800 na 2415, tj. méně než polovinu."1 6 1 Tato situace pramenní ze skutečnosti, že byl velký nepoměr mezi přirozenou úmrtností řeholnic a nízkému počtu nově přijatých. Dalším důvodem je odchod do zahraničí, což se maximálně týká deseti procent sester. Řeholnice byly vysídleny,1 6 2 nebo legálně emigrovaly, nejvíce na počátku 60. let. Výrazně menší je procento sester, které na nátlak opustilo řeholní život a vrátilo se do civilu. Rovněž zanedbatelný je počet řeholnic, které zemřely na následky věznění.1 6 3 2.9. POREVOLUČNÍ OBDOBÍ (1989 - 2000) 2.9.1. Změny po revoluci 17. listopad 1989 je považován z a zlomový den, kterým je označován konec komunistického režimu. V e skutečnosti to trvalo déle než byly odstraněny přístupy, které byly nastoleny v předcházejícím čtyřicetiletém období. Ženské řehole, ale nejen ony, musely s trpělivostí čekat na nové zákony, jenž napraví křivdy minulosti. Tamtéž, s. 58. Jako príklad muzu uvést nejrozsahlejsi prípad, když v roce 1954 bylo nuceno odejit do zahraničí 360 sester sv. Kříže tzv. Chebské provincie. Viz tamtéž, s. 58. 3 Viz tamtéž, s. 58. 56 2.9.2. Právní vymezení církve V e vztahu nového státu k římskokatolické církvi je důležitý zákon č. 16/1990 Sb., ze dne 23. ledna 1990, jenž se mimo jiné týká i uznání života ženských řeholí. „Stát již do vnitřních záležitostí církví ani do ustanovování jakéhokoli církevní funkcionáře nezasahuje. Tím byl v českých zemích poprvé zaveden systém, který lze nazvat určitým typem odluky státu a církve, a to v přátelské a umíněné formě. Pozitivním způsobem byla zásada nezasahování státu do církevních záležitostí ústavněprávně vymezena o rok později, Listinou základních práv a svobod."1 6 4 2.9.3. Zákon o restituci církevního majetku Restituční zákony nejprve navrátily majetek fyzickým a právnickým osobám. Církevní majetek byl dlouhou dobu mimo program zákonodárného orgánu: „Nezbytné však bylo bez odkladu se postarat alespoň o nápravu nejkřiklavějších křivdy způsobené komunistickým režimem obzvláště pronásledované skupině věřících, tj. řeholníkům a řeholnicím. [...] Bylo naprosto nutné rychle vrátit řeholním řádům a kongregacím aspoň některé jejich kláštery, aby řeholníci a řeholnice mohli opět vytvořit komunity, otevřít noviciáty, obnovit svou činnost a opět získat ztracenou náboženskou svobodu."1 6 5 Byly vypracovány dva restituční zákony, jeden je z roku 1990, zákon č. 298/1990 Sb. a druhý je zákon č. 338/1991 Sb. z roku následujícího. Zákonem z 19. července 1990, který nese název „O úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kongregací a arcibiskupství olomouckého",1 6 6 byla vrácena část zabraného majetku IBMV. Cituji ze zákona: 1 6 4 Tretera, Jiří Rajmund, Stát a církve v České republice, Kostelní Vydři: Karmelitánské nakladatelství 2002, s. 53. 1 6 5 Tamtéž, s. 125. 1 6 6 Zákon č. 298/1990 Sb., [cit. ze dne 27. dubna 2006]. Dostupné z: 57 „Institut Blahoslavené Panny Marie (anglické panny) 47. Klášter anglických panen Štěken čp. 1 zámek se stavební plochou č.k. 22 pozemky č.k.24 stavební plochy (skleník), 25 stavební plocha (prádelna), 3/1 ostatní plocha, 5 statní plocha, 6/3 ostatní plocha, 22 ostatní plocha, 23 zahrada, 309/4 ostatní plocha, 333/2 d1 ovocný sad, d2 ostatní plocha, 1066/1 ostatní plocha, 1066/3 ostatní plocha, 1066/4 ostatní plocha, 1074 ostatní plocha, 49 stavební plocha (budova čp. 23), 79 zahrada, 355 stavební plocha, 356 stavební plocha, 357 stavební plocha, 333/28 pozemková parcela Vlastník: Čs. stát - Okresní ústav sociálních služeb Strakonice Uživatel: jako vlastník MNV Štěken Zapsáno u S G Strakonice na LV č. 208 pro obec a k.ú. Štěken."1 6 7 Tímto zákonem byl Institutu Blahoslavené Panny Marie v polovině roku 1990 vrácen štěkeňský zámek. 2.9.4. Vrácení štěkeňského zámku V jejich znovunabytém štěkeňském zámku však stále sídlil státní domov důchodců. „Odpovědnost z a další provoz prý však - z titulu majitele - ponese sám ř á d . " 1 6 8 V té době byl již zámek ve velice dezolátním stavu a pro umístění domova důchodců to byly zcela nevyhovující prostory. „Tehdejší provinciální představená M. Augustina Pelikánová se radila s otcem biskupem - nynějším arcibiskupem pražským, Miloslavem Vlkem - o využití domu a ten navrhl zřídit v něm pastorační středisko pro mládež,"1 6 9 jelikož řeholnice spatřovaly své hlavní poslání ve výchově a vzdělání. Domovu důchodců byla dána výpověď s dostatečně dlouhou dobou na vystěhování, aby mohla být postavena nová budova, která bude moderně zařízená a bude vyhovovat požadavkům 1 6 7 Tamtéž. 1 6 8 Zvelebil, Jan, „Návrat domů", Signál 26/51, 1990, s. 9. 1 6 9 Vasilová, Terezie Helena, „Česká provincie Institutu Beatae Mariae Virginis", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 151. 58 na zajištění kvalitního života svěřenců, než zařízení jaké bylo k dispozici ve zchátralém zámku. Po vrácení štěkeňského zámku Institutu Blahoslavené Panny Marie se do tehdejšího domova důchodců vrátilo devět řeholnic, které zde zaměstnaly. 2.9.5. Restituce ostatního kongregačního majetku Druhým zákonem č. 338/1991 S b . 1 7 0 z 18. července 1991 byl Institutu Beatae Mariae Virginis vrácen řeholní dům v Nýrsku. V jakém stavu byl restituován, vzpomínala S. Marie Cyrila Pinková: „Dům byl ve velice dezolátním stavu. Všude samá plíseň, trámy byly prolezlé houbou, vytlučená okna. Vše bylo zničené. Dům jsme musely levně prodat, protože jsme neměly potřebné finance na jeho opravu. Další majetek, který jim byl vyvlastněn, byl zámek ve Svojšicích. Stávajícím majitelem je Magistrát hlavního města Prahy. Na tento zámek se však restituční zákony nevztahovaly. Danou situaci popisuje S. Marie Cyrila Pinková: „Svojšický zámek jsme chtěly vrátit, ale stávající majitel se bránil, že do něj investoval příliš peněz, a proto nám ho nevrátili. Naše kongregace by ho stejně neobsadila, na to je nás příliš málo, ale pomohlo by nám, kdyby nám platili nájem, který by nám umožnil opravit náš dům ve Štěkni."1 7 2 Po revoluci se čtyři řeholnice vrátily na své původní působiště při kostele sv. Josefa, který se nachází v Praze na Malé Straně. Jaké je jejich zdejší působení? 1 A J Viz Zákon č. 338/1991 Sb., [cit. ze dne 27. dubna 2006]. Dostupné z: 1 7 1 S. Marie Cyrila Pinková, CJ, Štěken 1 - zámek, [ze dne 4. března 2006]. 1 7 2 S. Marie Cyrila Pinková, CJ, Štěken 1 - zámek, [ze dne 4. března 2006]. 59 „V kostele sv. Josefa zabezpečují stálý výstav Nejsvatější svátosti, vyučují náboženství a věnují se velkému počtu bezdomovců. Sestra Monika vyučuje na Arcibiskupském gymnáziu v Praze matematiku a fyziku, ale v neděli působí také při kostele sv. Ludmily, kde vede kroužek malých dětí."1 7 3 2.10. SOUČASNOST (PO ROCE 2001) 2.10.1. Návrat Institutu do Štěkně Nový domov důchodců, který byl postaven ve Strakonicích, byl otevřen 9. července 2001. Do nových prostor byl nastěhován v srpnu téhož roku. V roce 2001 se mohlo do prázdného zámku vrátit část sester Institutu Blahoslavené Panny Marie. V jakém stavu byl zámek vrácen? „Chátrající zámek poničený spoustou zbytečných a ohyzdných stavebních úprav. A kolem jsou tři hektary džungle, dřív prý nádherného parku. Kvetly tu tisíce růží, ale jen do chvíle, než na ně vzal správce sekačku. A z fontány tryskala voda pouze do času, kdy z betonového dna umělého jezírka začaly vyrůstat břízy."1 7 4 A zařízení zámku: „Když jsme předávaly dům, jenž byl znárodněn, byl plně zařízený. Byl zde i krásný nábytek, který zde zůstal po rodině Wisdisch Graetzů. Když nám v roce 2001 vraceli dům, vše, co tady bylo, ukradli, odnesli anebo zničili. Zůstaly jenom holé zdi a zničené, 3 Vasilová, Terezie Helena, „Česká provincie Institutu Beatae Mariae Virginis", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 152. * Zvelebil, Jan, „Návrat domů", Signál 26/51, 1990, s. 9. 60 špinavé podlahy. Nic tady nebylo, ani jedna židle. Tak nám to vrátili a to už byl komunismus dávno pryč."1 7 5 Po odstěhování domova důchodců se řeholnice pustily do opravy. „Ihned se vymalovalo první patro zámku a s pomocí Nadace Karla Boromejského a premonstrátů byly pokoje vybaveny pro ubytování hostů."1 7 6 Jak kongregace v současnosti využívá zámek? Velké prostory zámku dovolují sloužit jako ubytovací středisko pro děti (školy v přírodě, letní tábory, výlety školních tříd), mládež (pořádají se zde exercicie) nebo rodiny s dětmi. Pořádají se zde i různá setkání skupin lidí s rozličnou zájmovou činností, např. cyklisti, malíři, zpěváci atd. V přízemních prostorách zámku mají několik pokojů pro lidi, kterým takto poskytují pomoc v nouzi.1 7 7 Pro zájemce řeholnice zajišťují prohlídky zámku spolu s památným pokojem spisovatele Karla Klostermanna.1 7 8 2.10.2. Současné působení Congregatio Jesu ve Štěkni Česká provincie má své sídlo ve štěkeňském zámku. V čele provincie1 7 9 stojí provinciální představená Terezie Helena Vasilová, která převzala svůj úřad po S. Michaele Mačangové. V roce 2002 zbývající řeholnice odešly z Dobré Vody a vrátily se zpět do Štěkně. V současnosti zde žije kolem dvaceti sester. Čtyři působí v Praze při kostele sv. Josefa. 5 S. Marie Cyrila Pinková, CJ, Štěken 1 - zámek, [ze dne 4. března 2006]. 6 Vasilová, Terezie Helena, „Česká provincie Institutu Beatae Mariae Virginis", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 151. 7 Tamtéž, s. 152. 8 Karel Klostermann (1860 - 1923), pobýval ve štěkeňském zámku vletech 1860 - 1862, neboť jeho otec přijal zaměstnání panského lékaře u Alfreda Kanida z Windisch - Graetzu. Poté se Klostermannova rodina odstěhovala. Celé roky však Karel Klostermann jezdil do Štěkně na letní byt. Právě ve Štěkni se rozhodl strávit své stáří. Alfred August z Windisch-Grätzu mu poskytl dva pokoje v pravém křídle zámku, ve kterých Karel Klostermann bydlel se svou rodinou od roku 1922. Pozměně majitele zámku ho jeho nový vlastník, Institut Blahoslavené Panny Marie, zde nechal bydlet až do jeho smrti 16. července 1923, když ve věku 75 let podlehl rozedmě plic. Roku 2002 sestry IBMV ve spolupráci s „Občanským sdružením K. Klostermanna - spisovatele Šumavy", v zámku vybudovaly jeho památný pokoj, ve kterém jsou umístěny jeho předměty a knihy. 9 Česká provincie nekoresponduje s územím České republiky. V severních Čechách působí řeholnice Congregatio Jesu v Horním Maxově, i když toto místo se nachází v České republice a logicky by mělo patřit do české provincie, není tomu tak. Horní Maxov patří slovenské provincii. 61 Česká provincie se v současnosti potýká s problémem staršího věku sester, které jsou nedostatečně doplňovány z řad nového dorostu. Situace je částečně řešena pomocí řeholnic ze slovenské provincie, ve které je více novicek. Slovenské řeholnice jsou povolávány do české provincie, aby pomohly s péči o staré a nemocné spolusestry a přispěly k rozvoji české provincie. Jak vidí budoucnost Congregatio Jesu česká provinciální představená Terezie Helena Vasilová: „I když je česká provincie nejmenší z celého světového Institutu, nevzdává se a má naději, že Bůh dá vzrůst i zde novým povoláním."1 8 0 3 Vasilová, Terezie Helena, „Česká provincie Institutu Beatae Mariae Virginis", in: Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu, Olomouc: M C M 2005, s. 152. 62 ZÁVĚR Dějinný vývoj ve 20. století ovlivňoval život jednotlivců, ale i celých náboženských společenství. Jedním takovým společenstvím je i komunita řeholnic české provincie Congregatio Jesu. V e dvacátých letech 20. století, v době svého příchodu do Štěkně, jim politická situace první republiky dovolila naplno se věnovat svému poslání. V e štěkeňském zámku si otevřely vzdělávací ústav, ve kterém se zaměřily na vzdělávání dívek. Zároveň se věnovaly i dětem a mládeži, praktikovaly i charitativní činnost. Změna nastala z a Protektorátu Čechy a Morava, kdy řeholnice byly postaveny před hotovou věc, a to že uzavřou svou školu a budou zajišťovat hospodářský chod německé mládežnické organizaci. V poválečném období jim politické klima na krátkou dobu dovolilo obnovit svůj vzdělávací ústav a na několik let se naplno vrátit ke svému poslání. Zlom přichází v padesátých letech, kdy se nová vláda jasně postavila proti řeholnímu způsobu života. Nejprve jim byla uzavřena jejich škola. Řeholnice v této době prokázaly jistou flexibilitu, když přesunuly své zaměření ze vzdělávací do sociální sféry a přizpůsobily tomu i své vzdělání. Krátkou dobu dokonce samy spravovaly svůj „Domov pro přestárlé u sester B.M.V." a díky svému nově nabytému zdravotnickému vzdělání byly i na následující tři desetiletí nenahraditelným ošetřujícím personálem. Novým zákonům, opatřením a administrativním krokům, které vytvářela komunistická strana proti církvi, však nebylo možné uniknout. Řeholnice směly žít ve svém bývalém zámku jen do chvíle, kdy je bylo možné pracovně upotřebit. V opačném případě musely ze Štěkně odejít. V tento moment opětovně projevily svou aktivitu a našly si nové místo, kam budou moci odejít, a to faru v Dobré Vodě u Horní Stropnice. Zde nalezly též nové možnosti své činnosti, staraly se o zdejší poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie a věnovaly se poutníkům. Po roce 1989 se vrátily do svého původní komunitního domu ve Štěkni, kde se začaly věnovat katechezi, pastorační činnosti a pořádaní exercicií. Vzdělávací ústav již obnoven nebyl. 63 SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY Bibliografie v knižním vydání: • Čaňová, Eliška, Činnost řeholních řádů a kongregací v Čechách (1848 - 1918), Praha: Státní ústřední archiv 1997, 79 s. • Dacík, Tomáš, Církevní řády a kongregace v České republice, Brno: C E R M 1998, 1 8 s . • Dibelková, Irena, Poutní místa v Čechách, Praha: Olympia 2004, 205 s. • Hanuš, Jiří -Stříbrný, Jan (eds.), Stát a církev v roce 1950: Sborník příspěvků z konference pořádané Českou křesťanskou akademií, Ústavem pro soudobé dějiny, Centrem pro studium demokracie a kultury ve spolupráci s Arcibiskupstvím pražským dne 21. června 2000 v Emauzském klášteře v Praze, Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury 2000, 143 s. • Hrudníková, Mirjam - Krejčíř, Miroslav - Pala, Josef, Katolická ročenka 95: Data, čísla, fakta, Kostelní Vydři: Karmelitánské nakladatelství 1995, 197 s. • Hrudníková, Mirjam (ed.), Řeholní život v českých zemích: Řeholní řády a kongregace, sekulární instituty a společnosti apoštolského života v České republice, Kostelní Vydři: Karmelitánské nakladatelství 1997, 319 s. • Jílek, František, Dějiny městyse Štěkně nad Otavou, Štěken 1927, 50 s. • Jirásko, Luděk, Církevní řády a kongregace v zemích českých, Praha: Fénix 1991, 173 s. 64 Kadlec, Jaroslav, Dějiny katolické církve III., Olomouc: Univerzita Palackého 1993, s. 302 - 499. Kaplan, Karel, Stát a církev v Československu vletech 1948 - 1953, Brno: Doplněk 1993, 440 s. Linhartová, Benedikta, Velepíseň života Marie Wardové, zakladatelky Institutu Beatae Mariae Virginis, Vimperk: Viener 1993, 118 s. Neuis, Jindřich - Dvořák, Miroslav, Co se skrývalo za zdmi klášterů, Praha: Ministerstvo informací a osvěty 1950, 150 s. Novéna k Mary Ward (z něm. originálu Mary Ward (1585 - 1645): Anregungen für eine Mary Ward-Novene), Kostelní Vydři: Karmelitánské nakladatelství 2005, 27 s. Pavlincová, Helena -Horyna, Břetislav (eds.), Judaismus, křesťanství, islám, Olomouc: Nakladatelství Olomouc 2003, 661 s. Svátek, Josef, Organizace řeholních institucí v českých zemí a péče o jejich archivy, Praha 1966, 195 s. Schauber, Vera -Schindler, Hanns Michael, Rok se svatými, Kostelní Vydři: Karmelitánské nakladatelství 1994, xxxvi, 702 s. Tretera, Jiří Rajmund, Stát a církve v České republice, Kostelní Vydři: Karmelitánské nakladatelství 2002, 156 s. Tumpach, Josef, „Anglické panny", in: Podlaha, Antonín - Tumpach, Josef (eds.), Český slovník bohovědný, D. 1, Praha: V. Kotrba 1912, s. 452 - 454. 65 • Vaško, Václav, Neumlčená: Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce /., Praha: Zvon 1990, 268 s. • Vaško, Václav, Neumlčená: Kronika katolické církve v Československu po druhé světové válce II., Praha: Zvon 1990, 266 s. • Vlček, Pavel - S o m m e r , Petr -Foltýn, Dušan, Encyklopedie českých klášterů, Praha: Libri 1997, 782 s. • Vlček, Vojtěch (ed.), Ženské řehole za komunismu (1948 - 1989): Sborník příspěvků z konference pořádané Konferencí vyšších představených ženských řeholí v ČR a českou křesťanskou akademií dne 1. října 2003 v kostele sv. Voršily v Praze, Olomouc: M C M 2005, 447 s. • Zedníček, Miroslav, „Společnosti zasvěceného života a společnosti apoštolského života", in: Zedníček, Miroslav, Kodex kanovnického práva: Úřední znění textu a překlad do češtiny, Praha: Zvon 1994, s. 2 6 5 - 3 1 3 . Prameny z archivů: • Státní okresní archiv (SOkA) - Strakonice, Fond OÚ Štěken, Kronika (1920 - 1939). • Státní okresní archiv (SOkA) - Strakonice, Fond OÚ Štěken, Kronika (1939 - 1952). • Státní okresní archiv (SOkA) - Strakonice, Fond M N V Štěken, Kronika (1953 - 1967). • Státní okresní archiv (SOkA) - Strakonice, Fond M N V Štěken, Kronika (1976 - 1980). • Archiv obecního úřadu (OÚ) - Štěken, Voldán, Josef, Dějiny obce Štěkně (1966 - 1976). 66 Texty v časopiseckém a novinovém vydání: • Zvelebil, Jan, „Návrat domů", Signál: Nezávislý týdeník 26/51, 1990, s. 8 - 9 . • Pirnosová, Blanka, „S pokorou a láskou", Jihočeská pravda 18/49, 1990, s. 6 - 7 . • Pohunková, Dagmar, „Trpělivost a_odvaha", Katolický týdeník: List českých a moravských diecézí 15/9, 2004, s. 4. • „Řeholní život v církvi: Institut Beatae Mariae Virginis (Anglické panny)", Katolický týdeník: List českých a moravských diecézí 2/26, 1991, s. 3. Vzpomínky pamětníků: • Stanislava Hanušova, Klostermannova 122, Štěken, [ze dne 23. května 2006]. • Anna Klímová, Putim 150, [ze dne 25. května 2006]. • Anna Kodýdková, Na Městečku 9, Štěken, [ze dne 18.února 2006]. • Marta Kodýdková, Nábřežní 83, Strakonice, [ze dne 7.dubna 2006]. • Hedvika Malíková, Krčská 29, Praha 4, [ze dne 15. března 2006]. • Karel Man, Zahradní 172, Štěken, [ze dne 22. května 2006]. • Marta Manová, Zahradní 172, Štěken, [ze dne 22. května 2006]. • S. Marie Cyrila Pinková, C J , Štěken 1 - zámek, [ze dne 4. března 2006]. • Václav Váca, Na Městečku 18, Štěken, [ze dne 25. března 2006]. • Antonie Vácová, Na Městečku 18, Štěken, [ze dne 25. března 2006]. • Miloslav Vlk, Slatinská 98, Štěken, [ze dne 22. května 2006]. • Libuše Zimová, Klostermannova 62, Štěken, [ze dne 23. května 2006]. 67 Internetové odkazy: • zákon č. 298/1990 Sb. [cit. ze dne 27. dubna 2006]. Dostupné z: • zákon č. 338/1991 Sb. [cit. ze dne 27. dubna 2006]. Dostupné z: Zdroje použitých fotografií, pohledů či jiných obrazových materiálů: • Stanislava Hanušova, Klostermannova 122, Štěken • Jaromír Jůn, Klostermannova 68, Štěken • Anna Kodýdková, N a Městečku 9, Štěken • Marta Kodýdková, Nábřežní 83, Strakonice • Martina Kodýdková, Nábřežní 83, Strakonice • S. Marie Cyrila Pinková, C J , Štěken 1 - zámek • Jaroslav Plašil, Zahradní 174, Štěken • Anna Uhlíková, N a Městečku 24, Štěken • Státní okresní archiv (SOkA) - Strakonice, Fond fotodokumentace, Domov důchodců - zámek anglických panen (1969). • Státní okresní archiv (SOkA) - Strakonice, Fond H - 163. • Zvelebil, Jan, „Návrat domů", Signál: Nezávislý týdeník 26/51, 1990, s. 9. 68 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK • ÚAV N F - Ústřední akční výbor Národní fronty. • B.M.V. - Blahoslavená Panna Marie. • C J - Congregatio Jesu. • ČKCH - Česká katolická Charita. • IBMV - Institut Beatae Mariae Virginis. • Institut B P M - Institut Blahoslavené Panny Marie. • M. - Mater (lat.) = Matka, což je titul před jménem řeholnice Congregatio Jesu. • Msgre. - Monsignore, což je čestný titul před jménem kněze. • O N V - Okresní národní výbor. • P. - Pater (lat.) = Otec, titul před jménem kněze. • S. - Soror (lat.) = Sestra, což je titul před jménem řeholnice Congregatio Jesu. • S N B - Sbor národní bezpečnosti. • Sr. - Soror (lat.) = Sestra, což je titul před jménem řeholnice Congregatio Jesu, který používaly řeholnice v české provincii, aby se jejich označení nepletlo s označení soudružky. • StB - Státní bezpečnost. • SÚC - Státní úřad pro věci církevní. • ÚV KSČ - Ústřední výbor Komunistické strany Československa. 69 TERMINOLOGICKÝ SLOVNÍČEK • Generální představená - nejvyšší představená Congregatio Jesu, má své sídlo v Římě a spadá přímo pod papeže. • Mater (lat.) - Matka, titul řeholnice Congregatio Jesu. • Mateřinec - centrální dům kongregace, sídlo provinciální představené. • Noviciát - dvouleté období, které končí složením slibů chudoby, čistoty a poslušnosti. • Obláčka - obřad, při kterém kandidátka o vstup do kongregace obleče řeholní oděv a nastoupí do noviciátu. • Provinciální představená - představená, která stojí v čele určité provincie a je podřízena generální představené. • Představená domu - představená, která spravuje určitý dům kongregace, je podřízena dané provinciální představené. • Soror (lat.) - Sestra, titul řeholnice Congregatio Jesu. 70 DOKUMENTOVÁ PŘÍLOHA 71 OBRAZOVÁ PŘÍLOHA 72